Té noci nad Londýnem zuřila divoká bouře. I na poměry londýnského počasí nevídaná. Tlusté dešťové kapky bičovaly ulice. Slévaly se do potůčků podél chodníků a mířily do tmavých kanálů, kde mizely v nenávratnu. Blesky křižovaly oblohu, vzájemně se proháněly po temné dece, která zahalila město do zlověstné temnoty. Zářivý, divoký a nezkrotný nebeský jezdec pročísl nebe a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Záhy jej následoval další. Připomínaly divoké nájezdníky, kteří se ženou proti bezbranným obyvatelům a drancují, pustoší a ničí. Všude byla černočerná tma, kterou narušovaly jen nebeské souboje oněch zářivých jezdců. Jakmile zmizely, nastalo krátké ticho, které následně přehlušil ohlušující rachot hromobití. Lidé, kteří se odvážili pozvednout své zraky k obloze, měli dojem, že se nad hustou clonou temných, neprostupných mraků odehrává divoká bitva sil, které oni nemohou pochopit. Jakoby nad jejich hlavami existoval úplně jiný svět, kde proti sobě stáli mocné bytosti, které mohli lidé vidět či slyšet jen na zlomek vteřiny.

Kde kdo se schovával v bezpečí svých domovů, obklopen hřejivým teplem. Ti, kdo domov neměli, se pokoušeli schovat, kde se dalo, jen aby unikli děsivému řádění nebeských bohů. Na ulicích zůstávali skryti jen ti nejchudší. Nikdo z majetných neměl tu odvahu, aby vyšel na ulici vstříc bleskům a hromům. Rodiče konejšili své děti v nadýchaných peřinkách. Pro ty nejmenší byla bitevní vřava za okny tím nejhorším, co doteď jejich očka spatřila. Vyděšeně si přetahovali peřinky přes hlavy v zoufalé naději, že se tak k nim nebeští démoni nedostanou a rodiče je ochrání. I dospělí s obavami v očích hleděli skrze kapkami zkropená okna ven. Co je druhý den ráno čeká venku? Kolik škod napáchá taková bouře? Postarší lidé posedávali u hřejivého krbu v houpacích křeslech a pátrali ve vzpomínkách, kdy naposledy město zažilo takovou vřavu. Někteří v paměti našli ten správný okamžik. Bylo to už dávno, velmi dávno. V jednom z nejčernějších období lidských dějin, na které se většina duší snaží zapomenout.

Hodinové ručičky na Big Benu kroužily po ciferníku a nezadržitelně se blížily k půlnoci. Zbývalo jen pár minut. Okolo hodinové věže, která se tyčila nad Westminsterským palácem a řekou Temží, šlehaly divoké blesky a ozařovaly hodiny ďábelskou září. Vteřinová ručička ukrajovala poslední sekundy, měnila je v minuty a čas pomalu plynul. Těsně před tím, než se všechny tři ručičky ciferníku setkaly na samotném vrcholu a spojily se u čísla dvanáct, pročísl nebe mohutný blesk. Divoký jezdec vyšlehl zpoza temných mraků, rozzářil nebe a na zem pod sebou vrhl temné stíny, které připomínaly chtivé pekelníky deroucí se na povrch. Kdyby se někdo odvážil pohlédnout tomuto jezdci zpříma do očí, zjistil by, že nezmizel během chvíle jako jeho společníci. Zdálo se, že se chvíli vznáší na nebi, shlíží pod sebe a čeká. Jako kdyby chtěl lidem na zemi říci, co se bude dál dít. Jenže nikdo se v té chvíli na nebe nedíval. Blesk zmizel stejně rychle, jako se objevil a odnesl pryč také hromy a déšť.

Jen vteřinu předtím, než blesk opustil temné nebe, se v místnosti pro zaměstnance v londýnském knihkupectví roztříštilo zrcadlo. Tříštivý zvuk se nesl opuštěným prostorem. Nikdo jej nemohl slyšet. Záplava blyštivých střepů se vysypala z kulatého nástěnného zrcadla, které viselo v rohu místnosti. Třpytivý vodopád padal k zemi a nesl s sebou ještě něco jiného. V záři blesku visícího na obloze, jehož světlo pronikalo okenními tabulemi do místnosti, šlo rozeznat bílou látku, která padala k zemi spolu s plavými prameny vlasů. Něco těžkého dopadlo na podlahu. Hned na to blesk opustil oblohu.

Městem se neslo tísnivé ticho. Bouřka zmizela, nebeský souboj ustal. Na tisíc lidských duší se začalo pomalu uklidňovat. Hrůza pominula. Vše se pomalu vracelo do starých kolejí. Jeden z mnoha majitelů knihkupectví, který ještě v tuto pozdní hodinu nespal, zhasl ve svém bytě stolní lampičku stojící na stole. Zasunul židli, protřel si oči a protáhl se. Chvíli nehnutě stál na místě a poslouchal okolní svět. Všude bylo ticho. Bouřka odešla a odnesla s sebou také tísnivý pocit ze všech srdcí, které sužovaly obavy. Knihkupec ještě vyhlédl z okna a pozoroval dešťové kapky, které stékaly po skle. Jako drobné perličky mířily k zemi, aby dopadly na chodník a po nějaké době se vypařily. Muž se odtrhl od okna a uvelebil se ve své posteli. Hodinky na zápěstí nastavil na obvyklou dobu šesti hodin ráno a konečně se oddal odpočinku. Nemusel čekat příliš dlouho, než si pro něj přijde spánek a odnese jej do říše snů. Netušil, že se probudí do dalšího dne, který mu po příchodu do práce bude připadat jako sen. I sny se ale mohou stát skutečností.

Londýn utichl. Neproniknutelná temnota pomalu ustupovala a nahradila ji jasná noční obloha, která měla brzy začít ustupovat novému ránu. Za několik hodin bude svítat. Lidé opět vyrazí do ulic a budou dál žít své životy. Divoká bouře pro ně bude jen nepříjemnou vzpomínkou. Nic se pro ně nezmění. Pro jednoho muže se ale změní úplně vše.