Každý den, sama jen,
stojím nad útesem.
Koukám pod sebe na hladinu,
co bude pak, až se rozhodnu.
Když řeknu ano, skončím s životem,
neprobudím se, či byl to jen sen?
Nebo budu životy ostatních pozorovat,
a sama sebe litovat?

V životě musí být i něco dobrého,
i když je štěstí hodně daleko.
Když si takto přemýšlet zakážu,
co si tím vůbec dokážu?
Sama před sebou budu utíkat,
stejně nad budoucnem nechci přemýtat.

Udělám krok k okraji skály,
s očima upřenými do dáli.
Duší z útesu utíkám,
nohama však nehýbám.
Co když mě nemá rád nikdo,
kromě rodiny, čaje a tebe?
Ptám se sama sebe,
s očima upřenýma na nebe.

Co kdybych si ale život vzala?
Kolika lidem bych chyběla?
Dneska ještě normální život žít zkusím,
v nejhorším se sem zítra vrátím.
Ještě jeden krok, jednou nohou v hrobě,
pak vzpomenu si na slib, co jsem dala tobě.
Poslední rozhled a hned se otočím,
doufajíc, že se sem už nevrátím.

Když z noční můry se probudím,
s pláčem na útes se vracím.
Za deště se nechci vracet domů,
a tak, s deštěm, brečíme spolu.
Pak oblohu prozářil blesk nade mnou,
už navždy jsem byla doprovázena temnotou.

Žijte, neumírejte,
a lásky se nevzdávejte.

wolphyna