„Já už nikdy, ale fakt nikdy, nebudu pít," zakoulel očima Yoongi a promnul si bolavou hlavu.

„Mi povídej, a to jídlo... to už taky ne," odfoukl si Jimin a těžce se posadil. „Celou noc mi bylo děsně zle, blil jsem žok a to nebylo z chlastu, ale z jídla!"

„Jako byly to zajímavý kombinace," zašklebil se Yoongi.

„Náhodou... včerejšek si nepamatuješ? Než jsme usnuli?" zeptal se Jimin.

Yoongimu hlavou prolétla myšlenka na to, jak se oba dva přiznali, že jsou zamilovaní do Taehyunga. Tohle nesměl udělat. Nesměl mu říct, že to ví. Co by pak bylo s jejich přátelstvím? S nimi třemi?

Záporně zakroutil hlavou. „Ty?"

„Právě, že vůbec."

Yoongi si lehce oddechl. Když Jimin neví, tak je to dobrý, teď je vlastně on ve výhodě, kdyby čirou náhodou chtěl získat Taeho pro sebe. Ale to samozřejmě udělá jen tehdy, když se kolem Taehyunga bude motat někdo další. Jinak se mu má v plánu přiznat po střední. Buď ho ztratí, nebo budou spolu. Ale nechce nic riskovat, dokud jsou ve škole a nevědí, kam je jejich cesty zavedou.

Možná si říkáte, že by to měl udělat hned, protože by pak mohl litovat. Kdykoliv se může něco pokazit a Bůh ví, co s nimi jednou bude. Ale Yoongi byl v tomhle jiný. Nedokázal do něčeho skočit jen tak po hlavě. Musel mít vše dopředu promyšlené. Promýšlel to, jak se mu přizná už dobrých pár měsíců. Připravoval se i na přijetí, i na odmítnutí.

Ale stále se ještě připraven necítil.

Čekalo ho ještě dobrých pár měsíců nacvičování před zrcadlem a pár nocí propitých a prožraných s Jiminem, aby se na to psychicky připravil. A kdo ví? Když se na to takhle dlouho připravuje s imaginárním Taeem v jeho hlavě, nezvládá odmítnutí, které si sám sehraje dle svého scénáře, bude někdy připravený na to, přiznat se opravdovému Taehyungovi?

Co když mu Taehyung řekne něco, na co nebude připravený.

„Yoongi? Jsi v pohodě?"

Z proudu myšlenek ho probudil Jiminův hlas.

„J-jo," přikývl.

„Je mi zle, nemáš něco na žaludek?"

„Tak si lehni. Donesu ti mísu a udělám nějaký čaj. Chceš vyprošťovák?" zvedl se z postele a zamířil do kuchyně.

„Ten asi nepotřebuju, lítá to ze mě víc než bych chtěl," jen co to dořekl, dal si ruku před pusu a rychlostí blesku zmizel do koupelny, odkud se později ozývaly zvuky, které Yoongiho natahovali.

Vzal si prášek na bolest hlavy a Jiminovi udělal nějaký čaj na zklidnění žaludku.

Ten kluk nebyl zvyklý jíst takový prasárny. Věděl to, ale nikdy neodolal. Jimin si hodně zakládal na své postavě a vzhledu. Chodil běhat, posiloval, ne nijak moc, ale jeho tělo bylo krásně štíhlé a vyrýsované. To jen vždy s Yoongim nebo s Taehyungem si dával šílené kombinace. Když byl sám, dbal na zdravou a vyváženou stravu. Jen jeho kamarádi to moc neuměli pochopit, protože Yoongi přece není žádnej králík, aby tady žvejkal mrkev.

***

„Ozval se ti Tae?"

„Pořád ne..."

„To už je nějaký divný, ne?"

„Napíšu mu."

***

„Umyj tohle, já běžím zapnout pračku s těma poblitýma peřinama!" křikl Yoongi na Jimina a hodil po něm misku po něčem, co Jimin včera celý večer a den zvracel.

Mladší přikývl a rychle ji umyl. Za pár hodin měli přijet Yoongiho rodiče a kluci uklízeli, co se dalo. Včera toho moc neudělali, protože Jiminovi bylo zle a Yoongimu se taky moc nechtělo. Ani jeden z nich nebyl ještě dnes na sto procent fit, ale oproti včerejšku to byla paráda.

Pípla domytá myčka, vzal utěrku a začal ji rychle uklízet. Snad dá vše na správné místo, aby Yoongiho rodiče nepřišli na to, že zase měli párty.

Měli to zakázané. Nebo takhle – měli zakázaný alkohol od doby, co vypili Yoongiho taťkovi drahý, několikaletý rum.

Pamatoval si, že to tenkrát ředili kolou a vůbec si tu chuť neužívali. Tenkrát pili stylem – čím víc, tím lip. A ten styl se jich drží dodnes. Vlastně se tohle stalo tak tři měsíce dozadu.

Ještě se stále nedostali do fáze, kdy si raději dají panák či dva kvalitního pití, místo flašky či dvou toho nekvalitního bolehlavu.

Yoongi přišel a sesbíral zbylé lahve, naházel je do pytle na odpad a spolu se zbytky jídla a krabiček po něm, to odnesl ven do popelnic.

A/n: Hello!

Poslední část vyšla 22. října 2017

Je rok 2020

Konec roku 2020

Mně už není 17

Mně už táhne na 21

Už dávno nestuduju, pracuju.

A mám covida.

Co vy? Jak se váš život změnil?

Každopádně, já jsem nějak omylem zjistila, že jsou tu lidé, kteří na pokračování čekají. Tak snad ještě pořád... Nedivila bych se, kdyby ne... je to už pěkných pár let. 

Ale neříkám, že bych nebyla mile překvapena, kdyby pro někoho mělo moje psaní ještě smysl:)

Dospěláckej život je naprd.

Mějte se kráně!

Moc děkuji za přečtení, hlas, whatever odezvu.

Miluju vás!

BYES!