Udělal jsem svoji běžnou práci, která se skládala z toho, že jsem pouklízel zbytek knížek, které byly vrácené do košíku a kolegyně je jen nestihla uklidit. Dále jsem se šel podívat do schránky, kam občas někdo hodil knížku – což jsem nechápal, protože knihovna byla otevřená nonstop, ale zřejmě někdo neměl rád osobní kontakt při vracení knih. Což jsem opět nechápal, protože ten člověk už s tou knihou byl jednou viděn, když si ji půjčoval. Dokonce byl i zaevidován do systému.

Neměl bych řešit takové kraviny. Občas mi ale přišlo, že logika některých lidí nějak přecházela hranice mého logického uvažování.

Vzal jsem do ruky ty dvě knížky ze schránky a šel s nimi zpět ke stolu. Musel jsem je načíst, že jsou vrácené a poté jsem se vydal je uklidit.

Cestou mezi regály mě napadlo, zda Hoseok dneska dorazí.

To jsem samozřejmě nechtěl. Chtěl jsem mít klid.

Posadil jsem se za stůl a vytáhl knížku. Snažil jsem se uzavřít do sebe a naplno se ponořit do čtení. Nešlo to, nemohl jsem se soustředit. Pořád jsem nervózně sledoval hodiny na počítači.

„Uhhh," promnul jsem si spánky a mírně si pocuchal vlasy.

Musel jsem ze sebe nějak dostat tu frustraci a tenzi, která ve mně byla nahromaděná. Ani upřímně nevím, kde se tam vzala. Zvedl jsem se na nohy a došoural jsem se do kuchyňky.

„Bude lepší čaj nebo kafe?" zapřemýšlel jsem.

Super, takže ještě navíc ani nevím, co vlastně chci. Výborný.

Nakonec jsem se rozhodl, že si dám obojí. Zmáčkl jsem na kávovaru tlačítko a dal vařit vodu na čaj. Vybral jsem si meduňkový, ten prý uklidňuje. A já jsem měl pocit, že by moje hlava nějaké to uklidnění potřebovala.

Mimoděk jsem se podíval na hodiny. Bylo již jedenáct večer. Hoseok se tady dneska neukázal.

Ale co jsem mohl čekat, že? On potřeboval někoho, kdo za něj vyplní papíry, aby je mohl odevzdat profesorovi. On nehledal někoho, kdo to za něj neudělá a bude ho nutit, aby si to udělal sám. Hoseok měl budoucnost nalajnovanou. Byl dobrý v tom, co dělal, a ještě před ukončením studia o něj několik fotbalových klubů projevilo zájem. Jediné, co potřeboval, bylo dokončit školu, aby mohl podepsat smlouvu.

A jakým způsobem tu školu dokončí, to bylo všem jedno.

Zalil jsem si čaj, vzal do ruky hrníček s kávou a vydal jsem se zpět ke stolu. To protažení nohou, byť jen do kuchyňky, mi pomohlo. Posadil jsem se za stůl, zabalil do deky a otevřel knížku. Upil jsem ze své kávy a nechal horkou, jemně nahořklou tekutinu, aby mi pohladila chuťové pohárky.

Od určité doby (co nastoupila Mina), jsme měli v kuchyňce výběrovou kávu. Mina byla maniak. Sama si mlela čerstvou. Měla to jako takový svůj malý rituál. Všichni jsme byli v pohodě s tím, když se Mina zdržela na pauze. Znamenalo to totiž jediné – že pro nás dělala kávu.

A byla pravda, že ta od ní, to bylo něco úplně jiného než z toho kávovaru. Ale co už, nedalo se nic dělat, musel jsem se spokojit s kávovarem. Já jsem nebyl až takový vášnivý kafař, abych překonal svoji lenost a vyměnil zmáčknutí tlačítka za ruční mlýnek na kávu a konvičku s překapáváním.

Když mi to někdo udělal, proč ne. Jinak mě ale opravdu ani nehne.

Zbytek směny jsem už nějak překousal zabalený do deky s knížkou v ruce. Povedlo se mi ji dokonce i dočíst, tak jsem ji rovnou vrátil a z poličky si vybral nějakou další, která mě zaujala. Jmenovala se „Jeho banán". Všichni ji neskutečně chválili, měla to být odpočinková, jemně lechtivá knížka, nad kterou člověk nemusí moc přemýšlet. A vzhledem k tomu, že se mi blížilo zkouškové a profesor nám měl příští týden rozdat seznam knih k přečtení na další kvartál, tak tahle knížka byla přesně to, co jsem potřeboval.

Cestou na pokoj jsem, ostatně jako každé ráno, potkal fotbalový tým na jejich ranním běhu. Donutil jsem se jít s hlavou vztyčenou, abych asi sám sobě dokázal, že to, že se na mě Hoseok vyprdnul, mi nic neudělalo.

A proč by vlastně taky mělo? Vždyť mě to bylo jedno, jestli tam Hoseok přišel nebo ne. A vůbec! Já jsem byl vlastně rád, že nepřišel a že jsem měl na všechno klid. Tak, přesně tak to bylo.

A sakra!

Proč nad tím vůbec přemýšlím? Vždyť je mi to jedno.

Cítil jsem, jak se mračím. Už jsem byl unavený, potřeboval jsem se jít vyspat.

Hoseok, který zrovna probíhal kolem mě, se na mě zářivě usmál.

Blbeček.

A/n: Hello!

Ano, vím, že jsem u předchozího dílu slibovala, že už konečně budu psát víc.

No, ehm, očividně ta sešitá noha nebyl až takový problém.

Ale nebojte, já jsem si teď tu nohu zase zlomila a včera, po 3 týdnech ležení mě tak jako popadlo to, že vlastně mám nedokončenou práci. A že té nedokončené práce není zrovna málo.

Ehm, ehm.

Nechci slibovat, že se vrátím, protože upřímně ani nevím, jestli tohle ještě někdo čte.

Pokud jo, budu ráda za zpětnou vazbu. Je to víc jak rok, co jsem psala naposledy. :D

Docela smutný.

Tak snad se líbilo a snad... brzy! :D

Bye!