Věčné ticho bylo narušeno po nějaké době znovu, a to velice nečekaně. V jednu chvíli nic neslyšela a vzápětí se rozezněl hluk přímo před komnatou. Vylekaně se posadila a snažila se pochytit, co se to venku může dít. Jenže slova se k ní přes zeď nedostala, a tak slyšela pouze rozčílené hlasy a bouchání.

Opatrně dala jednu nohu na zem, ale zase ji stáhla zpět pod chatrnou ochranu pokrývky, protože podlaha byla neuvěřitelně ledová. Ještě víc se do jediné ochrany před mrazem zabalila. Při dalším křiku se zhluboka nadechla, ale už se nehnula.

Nejhorší na tom bylo, že venku klidně mohlo hořet, ale ona by se to dozvěděla, až by kouř prosakoval dovnitř. Nebo kdyby se jednalo o vzpouru, to by se k ní nedostalo nikdy. Byla odkázaná jen na vlastní představivost. Bylo jí jasné, že kdyby zaťukala, nikdo by jí neodpověděl. Jenže po dnech ticha a samoty, kdy nezaslechla nic jiného než měnící se hlídku před komnatou, bylo toho rozruchu nějak moc.

Překvapeně nadskočila, když se dveře rozevřely a vešel jeden ze zástupu mužů, kteří ji hlídali. Opravdu nečekala, že se někdo bude obtěžovat dovnitř, a tak využila situace a vyhrkla: „Co se to děje? Co je to za hluk? Hrozí nějaké nebezpečí?"

Věnoval jí chladný pohled, až jí přejel mráz po zádech. Nic však neřekl, jen jí hodil misku na postel a vyrazil zpátky ke dveřím. Jako kdyby ten hluk nic nebyl.

Ona se však jen tak lehce nedala, a tak za ním vykřikla: „Mám právo vědět, co se tam děje? Co kdyby mě to ohrozilo?!" Nemohla tu přece zůstat zavřená a nevědět, co se děje. Neměla zodpovědnost jenom za sebe, ale i za dítě. A když muž nereagoval na zmínku o ní, vyletělo z ní: „A co kdyby to ohrozilo mé dítě? To by váš pán určitě nechtěl!"

To byla poslední páka, kterou měla. Dítě pro manžela bylo svaté. Už kvůli němu by jí mohl odpovědět. A také, že ano. Strážce se zarazil a obrátil se k ní se stejně bezvýrazným pohledem, když konečně pronesl: „Vám se nic nestane. Někdo zapálil vesnici. Tady jste v bezpečí a vůbec se vás to netýká."

A pak hbitě zabouchl dřív, než vůbec mohla otevřít ústa. Nejspíš nehodlal poslouchat další lamentování. Měl práce až nad hlavu. Jí to ovšem stačilo. Hlavně, že jí odpověděl. Přitáhla si pokrývku až k hrudi a hlavu si opřela o chladnou zeď. Někdo zapálil vesnici? Proč by to dělal? Navíc, kdo, když to nebyl sám Roger? Že by se objevil nějaký jeho nepřítel, který se mstí? Nebo kdo? Mysl jí pracovala naplno. Jenže vlastně ani nic vymyslet nemohla, protože byla zavřená tady. Netušila, co se v poslední době venku dělo, a tak mohla pouze bezmocně sedět na posteli a trýznit se těmi nejhoršími scénáři.

Takhle se užírala nějaký ten čas. Mezitím snědla jídlo, které nemělo téměř žádnou chuť a za jiných okolností by ho nejedla, ale nyní musela myslet především na dítě, a tak to snědla do poslední lžičky. Oči se jí pomalu klížily. Stejně nemohla nijak pomoci, a tak už se skoro oddala spánku, když v břiše ucítila ostrou bolest. Ta ji rázem probrala. Opatrně se přesunula do pohodlnější pozice. Myslela si, že se její brouček ozývá stejně jako ostatní dny. Jenže, když se ostrá bolest opakovala potřetí s daleko větší silou, zmocnil se jí strach s vědomím toho, co by to znamenalo.

„Ne, prosím, nyní ne!"

Skoro jako v obraně si objala břicho a modlila se, aby to ustalo. Aby se mýlila. Jenže, když se bolest stupňovala tak, až nezadržela zasténání, a to se rozlehlo po místnosti, pochopila, že je to tak. Nedalo se nic dělat.

Se zadržovaným bolestným vzlykem se sunula z postele. Když se tentokrát dotkla podlahy, sice ji zastudila, ale nedbala na to. Měla před sebou jediný cíl, a to dostat se ke dveřím. Byla to snad ta nejdelší cesta, kterou kdy ušla. Předkloněná se zuby zakousnutými do rty se konečně opřela o dveře a jakmile nabrala sílu, zabušila do nich vší silou. Opírala se o ně vší vahou, až se bála, že kdyby někdo hned otevřel, schytala by tvrdou ránu. Se zatnutými zuby se přesunula na stranu a ještě jednou zabouchala.

Čekala. Čas plynul neuvěřitelně pomalu. Ještě jednou zabušila. Nemohla uvěřit, že by jí nikdo neotevřel. V ten moment ji však napadla hrozná myšlenka. Co když se opravdu všichni vrhli na hašení vesnice? Co když tu nikdo nezůstal? Hrůza toho, že by to byla pravda, ji úplně ochromila. Vždyť tu byla zamčená a bez jakékoli pomoci.

„Prosím! Je tam někdo?! Zatraceně, rodím. Rodím! Slyšíte mě někdo?" zakřičela a pevně si objala břicho.

Opřela si hlavu o stěnu a čekala na odpověď. Nemohla uvěřit tomu, že tu nikdo nezůstal. Celou dobu se odtud nehnuli ani na krok, neustále přede dveřmi slyšela někoho pochodovat, ale když to bylo nyní potřeba nikde ani noha.

„Zabiju je. Do jednoho!" šeptala rozzuřeně a se stejnou silou zabušila do dveří.

Ovšem při další bolesti se jí nohy podlomily a ona se sesunula na zem. Nečekala, že by byl porod příjemná záležitost, protože matka jí ho vylíčila tak, že by z toho klidně mohla mít noční můry, kdyby ji brala doslovně. Tenkrát si z toho spíš dělala legraci. Avšak ani v tom nejhorším snu si nepředstavovala, že na to bude sama v zamčené komnatě.

****

„Prosím! Je tam někdo? Dítě se dere na svět!" křičela už po několikáté. Odpovědi se však stále nedočkala. Když se bolest na chvíli uklidnila, pochodovala po komnatě sem a tam. Jen při stahu se zarazila a počkala, až přejde.

Vůbec netušila, co by měla dělat. Nechtěla dítě vystavit vlastní neschopnosti. Matka ji sice řádně vystrašila, ale dobré rady zapomněla dodat. Strach se jí šířil celým tělem. Dítě musí být v pořádku. Musí. Jedině to ji drželo při zdravém rozumu.

Netušila, jak čas běžel, její jedinou mírou byla bolest a ta jí, čím dál víc ukazovala, co dokáže. Zatímco ona si uvědomovala, že neví, jestli to sama zvládne. Když se najednou ozval zvuk otvíraných dveří, nemohla tomu uvěřit. Už nedoufala. Byla tak zabraná do dýchání, že musela přeslechnout kroky mířící ke komnatě.

„Díkybohu záchrana," zamumlala s nekonečnou úlevou.

A když uviděla vejít Janka, pocit bezpečí ji zalil po celém těle. Než ovšem stačila promluvit, muž už byl u ní a šeptal: „Tohle je naše příležitost. Můžeme utéct. Co můžeme, my musíme! Všichni jsou u požáru a všude je zmatek. Lepší příležitost už mít nebudeme!"

Při těch slovech jí spadlo srdce až na zem. Bylo to, jako kdyby ji někdo udeřil palicí. Do očí se jí nahrnuly slzy zoufalství. Daná slova nemohla přijít v nejnevhodnější chvíli. Ona ji využít ve svém stavu nemohla. Moc dobře mu viděla do očí, které hořely nadšením a vírou, že se jim to konečně povede. Nejspíš se na ni ještě ani pořádně nepodíval, jinak by si všiml, že jí z čela teče pot a svírá si křečovitě ruce. Zakousla se do rtu, aby potlačila další výkřik.

„Musíme rychle, než mě někdo začne hledat. Vím o bezpečné cestě. Už brzo budeme v bezpečí," dodal nadšeně.

Jen stěží potlačila slzy. Kdyby jen všechno bylo jinak. Víc nedokázala potlačit výkřik a zasténala bolestí, čímž přilákala jeho pozornost. Teprve nyní na ni pořádně pohlédl a vyhrkl, když ji pevněji sevřel, aby neupadla: „Co se děje? Co vás bolí? Kde?"

Felicity nechala sklouznout slzu lítosti nad promarněnou příležitostí z oka, než ho odhodlaně chytila za ruku.

„Rodím!" zoufale vydechla to jedno slovo, a když sebou Janek trhl, jelikož si uvědomil, co to znamená, sevřela ho ještě pevněji a pokračovala naléhavě: „Já utéct nemohu. Ne, nyní! Ale ty tu šanci nepromarni, Janku. Uteč! Uteč a vezmi co nejvíc lidí! Prosím, doveď je do bezpečí...au..."

Nedokázala domluvit a poddala se dalšímu stahu. Muž zbledl hrůzou, když sledoval její utrpení. Ona však i přesto, jakmile nabrala dech, zařvala: „Běž. Hned. Sakra, využij toho!"

Pustila ho a odstrčila. Chtěla, aby utekl. Chtěla, aby toho využil, ale naplňovalo ji zoufalství, že ona nemůže. Nemá šanci. Musí zůstat zde. Kdyby jen dítě den počkalo. Mohlo se narodit na svobodě. Zdálo se jí, jako kdyby se jí osud vysmíval. Zničil jí jedinou naději na osvobození.

Zavřela oči a snažila se pravidelně dýchat. Nechtěla ho vidět, jak odchází. Nezvládla by to. Naslouchala však krokům, které se od ní vzdalovaly a po chvíli se na okamžik zastavily. Ale ani přesto je neotevřela. Když se znovu rozešel, sevřela víčka křečovitě k sobě a oči otevřela teprve ve chvíli, kdy už se kolem ní žádné kroky neozývaly. Znovu byla v komnatě sama. Slzy jí stékaly po tvářích, ale nedbala na ně. Měla důležitější úkol. Musela porodit dítě.

Odhodlaně zafuněla a pokusila se narovnat. Jenže se jí to nepovedlo. Nohy se jí podlomily a upadla. Sevření křeče ji drtilo plnou silou, že už se nedokázala zvednout. Zoufale sténala a klečela na zemi. Obrnila se proti bolesti a rozzlobeně udeřila do podlahy, jako kdyby se tak mohla soustředit na bolest v ruce. To ovšem nefungovalo na dlouho.

„Zatraceně, seber se," procedila skrze pevně sevřené zuby.

Ani nevnímala, jak dlouho tam tak klečela, když se znovu rozrazily dveře a ona se div nezalkla úlevou. Vděčně zvedla skloněnou hlavu, aby vykřičela, co se děje, a že potřebuje pomoc. V tu chvíli by jí bylo jedno, i kdyby to byl Marque. I jeho pomoc by ocenila.

„Rodím! Přiveďte kořenářku! Hned!" vyhrkla.

Teprve poté se pořádně podívala, kdo ji to vlastně přišel zachránit. Dech se jí zadrhl při pohledu na Janka, který vešel dovnitř a za ním se starostlivě hnala Nana. Nevěřícně na ty dva zůstala hledět.

„Co to..." šeptala, ale to už se k ní vrhl a lehce ji zvedl do náručí, jako kdyby nic nevážila. Položil ji na postel, zatímco služebná pobíhala kolem nich a sbírala věci, které se jim budou hodit a při tom ji utěšovala:

„Má paní, nebojte se. Společně to zvládneme."

Felicity zírala z jednoho na druhého. Načež zasténala pod návalem další bolesti.

„Janku, tohle je nejlepší možnost jak uniknout. Musíš ji využít. Musíš!" zasyčela, jakmile na okamžik popadla dech. Přece tuhle příležitost nezahodí. Nikdy! Oba se musí dostat pryč. Alespoň někdo. Proto zoufale dodala: „Oba musíte utéct. Hned. Běžte!"

Ani jeden se k tomu však neměli. Rozčíleně nadávala a pak se rozhodla použít svoji autoritu, aby ji konečně poslechli a zachránili si život.

„Jako vaše paní vám to nařizuju. Utečte!"

Jenže ani to nepomohlo. Janek jí věnoval rozhodný pohled, když nevzrušeně odpověděl: „Je mi líto, ale sama jste řekla, že už nejste mou paní. Nemohu vás tedy poslechnout, Felicity."

A hned na to se mu tváří mihl uličnický úsměv. Překvapeně zamrkala, přičemž si uvědomovala, že je to poprvé, co použil její jméno. Prostě Felicity, žádná lady. Od něj to znělo tak mile, a to ji na okamžik úplně odzbrojilo, že než se vzpamatovala, přidala se k té rebélii i věrná služebná:

„Nebudu utíkat bez vás. To nikdy! Jste první, která mě brala jako živou bytost. A už dost řečí, musíme se soustředit na důležitější věci, a to, abychom z vás dostali dítě."

Následující hodiny byly pro všechny neuvěřitelně dlouhé a vyčerpávající. Janek dostal za úkol informovat Rogera o příchodu potomka na svět, zatímco Nana povolala kořenářku a společně se snažily dostat dítě na svět. Omývaly ženě čelo, nutily ji tlačit a ona dělala, co mohla. Bolest ji ochromovala a jen vidina tvorečka, který bude její radostí, ji nutila tlačit dál. Opravdu se snažila. Jenže to bylo tak nekonečné.

„Vydržte, má paní," uklidňovala ji kořenářka.

Felicity nechtěla nic jiného než dostat dítě ven. Jenže se zdálo, jako kdyby každým okamžikem slábla. Zoufale se tomu bránila. Nutila se pokračovat. Zrak se jí rozostřil, ač mrkala jako šílená. Zatraceně, přece nejsem žádná křehotinka, křičela na sebe v duchu.

„Tlačte! Už vidím hlavičku."

Když se jí dostala slova do podvědomí, naplnila ji nová síla, která vzešla z ničeho. Zapřela se, sevřela ruce do pěstí a nechala vytrysknout bolest ven. Myšlenky upírala jen na tři slova. Už vidím hlavičku. Brzo uvidí tvář dítěte, které jí dodávalo naději posledních několik měsíců.

„Už naposledy a pořádně!"

Felicity se nadechla a zatlačila z lásky k dítěti. Při posledním zatlačení ucítila, jak jí tělo opouští něco, co opatrovala tolik měsíců. Když z ní robátko vyklouzlo, skoro tomu nemohla uvěřit. Cítila se najednou tak prázdná. Jako kdyby ztratila kus sebe sama. Chvíli jen ležela a oddechovala, než s námahou nadzvedla hlavu a s rozpraskanými rty zašeptala:

„Holčička, nebo kluk?"

Kořenářka, která svírala v rukou malý uzlíček, se na ni rozzářeně obrátila. Sehnula se a ukázala jí tak její dítě.

„Je to nádherný chlapeček," pronesla dojatě.

Felicity na něj upřela zrak. Musela několikrát zamrkat, aby se aspoň trochu zbavila rozmazanosti před očima. Pomalu se jí rozjasňoval pohled a ona ho konečně poprvé spatřila. To byl okamžik, na který nikdy nezapomene. Srdce se jí hlasitě rozbušilo a ona věděla, že buší jen pro něj. Po tvářích se jí rozutekly slzy radosti a nedokázala od něj odtrhnout oči. Chtěla si zapsat do mysli každý jeho detail. Zavřená očička a tvářičky, jež byly krásně zakulacené. Prstíčky, kterých by se tak ráda dotýkala. Byly tak malinkaté.

Na obličeji se jí rozhostil dojatý úsměv a tělem projel šíp lásky. Temnota ustoupila do pozadí. Na vrcholu zářila láska k dítěti. Pokusila se zvednout ruku, aby se ho mohla dotknout, ale nedokázala to. Sotva ji zvedla těsně nad postel, než jí unaveně spadla zpátky. Rozčíleně zaklela. Zdálo se jí to tak nespravedlivé. Zrovna v takové chvíli, kdy by chtěla dokázat vše pro něj. Jenže tělo podlehlo vyčerpání. S tím se nedalo soupeřit.

„Je úžasný," zašeptala tedy jenom tiše.

V těch slovech byla všechna láska odrážející se jí i v očích. Nic víc nemusela říkat, ženy v místnosti jí rozuměly. Chvíli v tichu sledovaly vrtící se robátko, než si Nana odkašlala.

„Jaké jméno mu dáte?"

Felicity ji nevnímala. Nedokázala spustit zrak z dítěte ani vnímat cokoli jiného.

„Má paní?"

Dítě zrozené z její a Fergusovy lásky. Jakmile si to připomněla, uvědomila si, že se jí mělo rozbušit srdce radostí a měla si představovat, jaké by to bylo, kdyby tu s ní milý nyní byl. Jenže nic z toho se tentokrát nestalo. Překvapeně zamrkala. A ještě víc ji zaskočilo vědomí toho, že už si ani muže nedokáže vybavit do takových detailů jako dřív. Srdce se jí sevřelo hrůzou. Zapomínám na něj. To přece nejde. Vzpomínky na něj nemohou jen tak vyblednout.

„To jméno! Přece nechcete, aby ho pojmenoval váš manžel!"

Co se to s ní děje? Proč už nedoufá a nevěří ve společné setkání? Znovu pohlédla na dítě a rozhodně se nadechla. Nejspíš si konečně uvědomila marnost toho doufání, že ji milenec zachrání. Musí si přiznat pravdu. Už se neuvidí. On si najde jinou nevěstu a na ni si ani nevzpomene. A tak je to správné. Musí ho nechat jít a dát mu svobodu. Nesmí se k němu upínat. V očích ji zaštípaly slzy. Nebylo jednoduché dát sbohem nadějím a lásce. Jenže udělat to musela. Jak pro něj, tak pro sebe.

A tak si naposledy zavzpomínala na společné chvíle, které milovala. Na každé jeho zamračení, její provokování a jeho sebevědomé konstatování. Na první milování. A následně je uzavřela kamsi do hlubin srdce se slovy: „Sbohem, Fergusi."

„Co jste říkala? Pronesla jste to jméno? Špatně jsem vám rozuměla," vrátila ji do přítomnosti kořenářka nejistými slovy a ona rozehnala řasami tekoucí slzy.

Jistě jméno dítěte. Pomalu otevřela ústa, aby promluvila, ale nevyšla z nich ani hláska. A v tu samou chvíli uslyšely hlasité dunění znamenající jediné. Kroky na schodech. Nebo spíš běh. Vzduch v místnosti zhoustnul. Ženy na sebe vrhly vyděšené pohledy. Takhle spěchat mohl pouze jeden člověk. Čas najednou plynul neuvěřitelně rychle. Neudělaly víc než pár nádechů a už byl hluk za dveřmi. Ty se mohly každou chvíli otevřít, a tak v poslední možnou vteřinu Felicity odemkla ústa a vyhrkla:

„Ať je to jméno Liam."

****

Roger hleděl na syna v kolébce a kochal se pohledem na něj. V hrudi mu zaplálo vítězství. Má vytouženého dědice! Už mu nikdo panství nevezme. Drží v rukou všechny trumfy. Na lících se mu rozhostil ďábelský úsměv, než ho zase nechal zmizet pod chladným pohledem.

Při pozorování dítěte k němu začal v myšlenkách promlouvat. Jednou převezmeš otěže mé moci, můj synu. Budeš pokračovat v mých stopách. Navždy zanecháme strach z našeho rodu mezi těmito hlupáky. Nikdo si nedovolí se na nás povyšovat. Všechny je společně potrestáme a oni nám budou prokazovat úctu.

Vrhl pohled na manželku a ušklíbl se. Vypadala strašně v té nechutně špinavé posteli. Co ona měla, že jí všechno spadlo do klína? Proč měla dědit celé panství, když si to nijak nezasloužila? Hloupá ubohá ženská. Vždyť ani nebyla pěkná.

Odvrátil se od ní a rozhlédl se po všech, kteří zůstali v místnosti. Spokojeně se usmál, když viděl, že ho všichni sledují. Proto se ještě víc narovnal a zvýšil hlas na důležité oznámení: „A můj syn se bude jmenovat..."

Dál se nedostal, protože ho odkašláním přerušila kořenářka. Mrskl po ní vražedným pohledem. Žena se přesto ani nehnula. Jen na znak podřízenosti sklopila zrak a teprve poté promluvila: „Vaše paní již dítě pojmenovala, můj pane. Jmenuje se Liam. Krásné jméno, že?"

A pohled zvedla. Přestala se chovat uctivě. Věděla totiž, že když už jméno jednou bylo vyřčeno, muž si ho nedovolí změnit, i kdyby kdo ví, jak zuřil.

Roger zaťal ruce do pěstí. Ta mrcha! Už zase ho o něco, co mělo být jeho, okradla. Ona neměla žádné právo pojmenovat jeho následníka. Měl to být on. Za to zaplatí. Jednou. Zabít ji nemůže, ale trpět bude a on si to jako doposud užije. Miloval, jak ho prosila, jak unikala, ale přesto ji nikdo nezachránil. Měl moc nad jejím životem a ten pocit byl úžasný. Konečně se ho lidé báli a hleděli na něj s respektem. Ne, s opovržením. Tak ať má jedno vítězství. Víc nikdy mít nebude, pomyslel si, když zvedl pohár s vínem a pronesl přípitek:

„Tak tedy dobrá. Tak na mého syna Liama!"