Rozechvělé nohy ji pomalu nesly směrem domů. Ještě stále cítila Acheronovy rty, jak hladově dorážejí na ty její. Jeho dlaně, jako něžná klepeta pevně svírající její tělo. Chtíč, který sršel z každého pohybu, který udělal. Měla by z něj mít strach. Měla z něj strach. Ať už si ji vybral z jakéhokoliv důvodu, stále to byl muž, mnohem silnější a mazanější, než ona. Avšak mnohem víc, než jeho síla, ji děsila jeho mysl. Způsob, jímž ji doslova pojídal očima. Ani na vteřinu je z ní nespouštěl, stříbrné zorničky se do ní zahryzávaly a naleptávaly její přesvědčení, přemlouvaly ji a prosily a Salome se jim s chutí poddávala. Tlumené sténání vycházející z útrob nevěstince jí už nevhánělo krev do tváří, nýbrž přímo mezi nohy. Tohle byl jeho záměr? Ne, jeho pohnutky nejspíš byly mnohem hlubší, tak zavrtané pod povrchem, že je Salome neviděla. Kdyby její tělo bylo to, po čem bažil, byl by ji už dávno znásilnil a odhodil stranou, již neužitečnou a zničenou. Jenže on ji z nějakého zvláštního důvodu potřeboval. Salome nebyla tak naivní, aby si myslela, že to, co jej k ní pojí, je láska. Pravděpodobně něco miloval, ale ona to nebyla.

Spěšně vylovila klíč z kapsy a strčila jej do zámku. Z klíčové dírky se vyvalil chlad a tma. Blýskla pohledem po okně vedoucím do kuchyně. Bylo tmavé. Svraštila obočí a otočila kouskem kovu, který pevně svírala mezi prsty. Když otevřela dveře, zmocnil se jí strach. Nikde nebylo ani živáčka. Přestože se vrátila pozdě v noci, dávno po uplynutí doby, kdy se mohla toulat venku, nikdo nepřišel, aby jí vyčinil.

„Mami?" hlesla tiše. Hlas se jí v hrdle kroutil jako had, svíjel se a obmotával kolem hlasivek a opouštěl jej jen stěží. Salome odložila tašku, která jí až doposud visela přes rameno, stranou a po paměti nahmatala vypínač. Světla v domě se s tichým lupnutím rozsvítila a Salome na okamžik zaplavil hřejivý pocit úlevy.

V tu chvíli se rozdrnčel telefon na stolku v předsíni.

***

Paprsky slunce se líně proplétaly listovím stromů a vytvářely na obličejích všech přítomných dechberoucí světelnou mozaiku. Krásné počasí se vysmívalo zkroušeným tvářím smutečních hostů a místo šťastných úsměvů jim na čelech kouzlilo jen další vrásky. Salome stála v první řadě zástupu, se svými mladšími sourozenci poslušně shromážděnými kolem. Kmitala pohledem mezi majestátními košatými duby, které, za pomoci prudkých poryvů větru, vroucně šeptaly svou tklivou melodii. Soupeřily s obratnými prsty hudebníků, kteří stáli u dvou rakví, z nichž jedna byla o něco menší, než ta druhá, a s kamennými obličeji hráli tu samou skladbu již snad po sté. Salome si byla jistá, že tíživou atmosféru, která, jako černé sukno dusící vše živé visela nad davem truchlících, nevnímají. Pro ně to byl jen další pohřeb, nic, co by je dokázalo vyvést z míry. Salomino žalem proděravěné srdce však krvácelo z mnoha hlubokých ran a nemínilo přestat.

„Je to tvoje vina," zamumlala Ariana, udržující se v uctivé vzdálenosti od své sestry, která po ní vrhla nevěřícný pohled. Mladší dívka však stále nepřítomně zírala na rakve, přičemž sem tam zašilhala po Salome po svém boku, aby se přesvědčila, že ji její slova řádně ranila. Ta však nehnula ani brvou a dál statečně upírala svůj zrak k zádům zřízenců, kteří rakve právě začali spouštět hluboko pod zem.

„Máš poslední šanci se na ně podívat, Ariano," odpověděla Salome po chvíli a sklopila pohled.

„Pokud rychle něco nevymyslíš, brzy je budeme následovat," odsekla Ariana vzdorovitě, ale za poslední slabikou zůstal viset těžký opar smutku. Další nádech, jistě okořeněný o nějaké peprné slovo, ihned uchvátily slzy a vyplavily jej svým silným proudem z dívčina strachem staženého hrdla.

„Co s námi teď bude?" zakňoural malý Rick. Skoro si to neuvědomuje, jaké má ale štěstí, prohnalo se Salome hlavou, když mu s povzbudivým úsměvem, který ji stál poslední zbytky sil, něžně stiskla dlaň. Bříškem palce přejížděla po kůži na hřbetu jeho ruky. Byla hebká saténově jemnou nevinností dítěte, měkká a nadýchaná jako křídla holubice.

„Nevím."

„Kdybys neutekla, nemuselo se to stát!"

„Buď zticha, Ariano!"

Za zády se jim ozvalo nesouhlasné zasyčení. Dívky si vyměnily poslední nenávistný pohled a opět se zaměřily na dění před sebou. Obřad se chýlil ke konci. Děti, z nichž se náhle stali sirotci, sledovaly, jak těla jejich rodičů mizí pod tlustou vrstvou zeminy. Salome její vůni milovala, ale nyní páchla smrtí a beznadějí. Ten nechutný odér jí do očí vháněl slzy a hrdlo plnil žlučí. Co s námi teď bude? Co vlastně?

Stalo se to těsně předtím, než se Salome vrátila domů. Chvátala a pospíchala, aby svým pozdním příchodem a vlastně i samotným útěkem nenaštvala otce, když namol opilý Jeffrey čelně narazil do auta, v němž seděli její rodiče, slepí strachem o svou neposednou, nezodpovědnou dceru. Salome zachvátila další vlna sžíravého smutku, když si uvědomila, že poslední slova, která si s nimi vyměnila, byla skrz naskrz prosycená zlou krví. I přes to se ji však po několika hodinách vydali hledat a to se jim stalo osudným. Jediné, co Salome drželo nad hranicí zhroucení, byl fakt, že dopravní nehodu nepřežil ani Jeffrey. Ale za jakou cenu, pomyslela si hořce, když sledovala, jak kněz bere do ruky plnou hrst hlíny, cosi šeptá jejím smrdutým záhybům, načež si ji nechává pomalu protékat mezi prsty. Ihned se jí chopil vítr a jediným rozmáchlým gestem z ní vytvořil průsvitnou hnědou oponu, která na okamžik zastřela zorné pole všech zúčastněných.

Lidé už se začali pomalu ubírat zpět ke kostelu, ale skupinka sirotků zůstávala stát na místě jako přimrazená. Salome se neodvažovala udělat jediný krok směrem dopředu, neschopná přiblížit se k hrobu svých rodičů na vzdálenost menší, než několik desítek metrů. Ariana beze slova sevřela drobné ručky svých mladších bratrů a pomalu je odvedla na místo posledního odpočinku jejich rodičů. Salome se slzami stékajícími po tvářích sledovala, jak si všichni tři klekají na bobek a pokládají na hrob květiny. Černá stuha, škrtící útlý zelený krk bohatě zdobeného věnce, melancholicky vlála ve větru, mávala jí svou dlouhou tenkou rukou a střapatými prsty ji od sebe odháněla pryč. Salome vroucně zatoužila po doteku muže, který to všechno způsobil. Ve skrytu duše souhlasila s Arianiným nařčením a nesla na svých bedrech veškerou vinu. Kdyby se byla nevydala do toho zpropadeného nevěstince a nevyslovila svůj požadavek, Acheron by to nejspíš nikdy neudělal. Nebo se pletla? Mohla vůbec věřit muži, který vyměnil život sadistického bastarda za životy tak drahé, že jejich cenu nedokázala vyčíslit? Skutečně by jí Jeffrey mohl způsobit tolik trápení, že k její záchraně bylo potřeba obětovat duše těch, které milovala ze všech lidí na světě nejvíc? Na tyto otázky a na stovky dalších si Salome nedokázala odpovědět. Acheronův hlas jí však jako zlověstná ozvěna jejího rozhodnutí rezonoval v zadní části lebky.

Čím víc mi poskytneš, tím menší bude šance na tvou opravdovou záchranu. Konečně chápala plný význam jeho slov. Tenkrát, když byla omámená jeho přítomností, tu větu považovala za směšnou metaforu. Nenapadlo ji, že by tím mohla připravit ornou půdu pro vlastní zničení. Přestože Acheron pomalu zabíjel vše, co jí bylo milé, z nějakého odporného důvodu nemohla přestat myslet na chuť jeho rtů, na konečky prstů, vysílající po jejím těle drobné výboje elektřiny, které jí na předloktích ježily chloupky, aby je vzápětí mohl opět setřít jediným dotekem své dlaně. Stále byla opilá horkem, které sálalo z jeho těla, a zároveň paralyzovaná chladem jeho očí. Cítila, jak ji ničí zevnitř, ale zároveň naplňuje pocity, které ještě nikdy nezažila. I hloupý způsob, jímž kroutil pravý koutek úst v šibalském úsměvu, v ní dokázal zažehnout plamen chtíče. Jeffrey z ní nikdy nevykřesal ani tu nejmenší jiskřičku.

„Salome, zlatíčko!"

Z přemýšlení ji vytrhl povědomý hlas, který si však nedokázala přiřadit k žádné známé tváři. Rychle si hřbetem ruky setřela slzy a otočila se za oním zvukem. Vstříc jí kráčela poměrně vysoká a šlachovitá žena. Ostré kontury jejího těla skrývalo špatně padnoucí černé sako, pod nímž svítily nevhodně zvolené, křiklavě růžové šaty. Salome povytáhla obočí. Jediné, co se na zjevu té ženy dalo označit za krásné, byly její dlouhé vlasy zářící v teplých barvách kaštanu, stejně tak, jako ty Salominy, spadající jí v lesklém vodopádu až do pasu.

„Kdo jste?" řekla Salome nedůvěřivě.

„Rodina," odpověděla neznámá vysokým zpěvavým hlasem, sladce se táhnoucím jako med, a roztáhla své ošklivé tenké rty v hřejivém úsměvu, z něhož Salome přeběhl mráz po zádech.