Svůdné plody pomerančovníku se leskly v ranním slunci. Dívčí štěbetání se rozlévalo po okolním světě se stejnou lehkostí, jako koňak klouzal po krční sliznici dolů do žaludku a spaloval všechny chmury, přes něž se převalil. Copaté víly pobíhaly po hebké zelené trávě jako rozdivočelá, rozjásaná štěňata, která někdo poprvé pustil ven. S pohrdáním se odtrhly od svých matek, spražily je těmi spalujícími, něžně hříšnými pohledy a jako pampeliškové chmýří se rozutekly do světa.

Ona seděla opodál a v ruce držela knihu. Ačkoliv byla oblečená ve stejných krátkých šatech, jako její kamarádky, ve tváři měla vepsaný stejný svůdný výraz mládí, jako její kamarádky, nebyla v jejich přítomnosti šťastná. Rytmicky obracela stránky - v jejích očích jen prázdné cáry papíru, bílá roucha smutku mrtvých stromů. Hledala v nich význam, poselství. Tu starou moudrost, která se měla skrývat mezi řádky zaprášených knih. Poslední dýchavičné poznatky umírajících legendárních autorů, zbytky smíchu prvorepublikových hereček v drogovém rauši, dekadentní útržky ze života bohémských malířů. Nic takového však nenacházela, a tak dál sledovala ty prokleté mladé ženy, jak ji bez ostychu okrádají o esa, která by si sama mohla strčit do rukávu.

Nakonec se zvedla a opustila je. Slyšela, jak za ní něco pokřikují – nadávky? Prosí ji, aby se vrátila? Neohlížela se, odkopávala zákeřné pazoury lučního kvítí, které se ji snažilo chytat za kotníky a stahovat ji k zemi, aby se vykoupala v bahně vlastní potupy. Cítila, že do toho podivného dívčího společenství nepatří. Nestačilo jí snít, potřebovala jednat. Už ji nebavilo vysedávat po parcích a lámat si krční páteř, když zaslechla něčí užaslé zalapání po dechu. Hlavy všech dívek se pokaždé sborově otočily za zdrojem té senzace a ona je musela napodobit, aby nebyla „ta divná". Následně spolu s nimi sledovala nějakého švarného mladíka, jak si ruku v ruce se svou arogantní esencí mládí kráčí po chodníku a nevěnuje žádné z těch slepiček ani špetku své drahocenné pozornosti. Občas se nějaká zvedla a vyrazila za ním. Občas se vrátila – v tu chvíli se na ni slétlo hejno vos a začalo ji hladit po vlasech, konejšit a krmit nektarem v podobě slov útěchy. Občas se nevrátila – najednou se z ní stala svině a vosy nešetřily jedem a žihadly. Toho prostě nechtěla být součástí, nechtěla se konfrontovat s realitou. Bylo jí nad slunce jasné, že muži se přece nebudou honit za jednou jedinou květinkou uprostřed vyprahlé pouště, když se mohou bez sebemenší námahy vypravit přímo do zahrady plné rozkvetlých poupat všeho druhu.

Svou oblíbenou knihu „zapomněla" v metru. V odrazu v okně zahlédla, jak se po ní ihned vrhl nějaký obrýlený kluk. Pousmála se. Další nešťastník, který hledá odpovědi v knihách. Možná také pochopí, že se pro ně musí vydat ven. Ve víru pobavené škodolibosti si ani nevšimla muže, který ji pozoroval přes lem svého klobouku. Ignorovala, jak ji jeho jiskřivě šedé oko propichuje jako komáří sosáček a infikuje ji podivnou myšlenkou, která se jí v ten samý okamžik vkradla do hlavy. Co když hledám na špatném místě? Co když se nositelé toho, co potřebuji já, nevyskytují v městských parcích a v okolí útulků pro osiřelé dívky?

***

Nepochybně to byl hloupý nápad. Dětský domov nechala ve tmě a mlze a vyrazila vstříc světlům velkoměsta. Prostě hloupý nápad, obzvlášť, když se na svůj výlet vydala v těch stejných krátkých šatech, jako když ráno seděla v trávě a uvědomila si, že se svou jedinou devizou – mládím – nakládá špatně. Nedávno spolu s malým ďábelským hláskem, který po většinu času odpočíval hluboko v jejím nitru, seděla na okenním parapetu a vzrušeně naslouchala rozhovoru dvou starších sokyň. Zlomyslný společník se tetelil blahem, když z jejich rtěnkou obtažených úst vyklouzla ta dvě slova. Název baru, kde se scházeli umělci a holdovali všem těm odporným, obyčejným smrtelníkům zapovězeným věcem. Počkala, než v inkoustově černé noci zanikne jejich smích a zhasnou oranžové reflektory cigaret, načež vylezla z okna. Klekla si na okenní římsu a zahleděla se do dálky před sebou. Na obzoru se klikatila Praha. Ostnatý drát v podobě vymazlených špičatých střech. Zadržela dech a omotala prsty kolem hromosvodu. Kmitla očima k obloze. Hvězdy se na ni nebezpečně šklebily ze své bezpečné vzdálenosti miliony světelných let od Země. Začala se spouštět dolů. Kov vrzal a vzpouzel se v jejím sevření jako konopné lano, zařezával se jí do kůže a svými ostrými čepelemi odtínal poslední zbytky odvahy. Už si myslela, že se pustí a prohraje, když v tom se podrážkami tenisek dotkla nadýchané trávy. Vzhlédla. Průsvitný závěs se dral z okna jejího pokoje a svými dlouhými, nehmotnými prsty jí mával na rozloučenou.

***

Nabitá sebevědomím z realizace zakázané tužby se brodila záplavou nedopalků, špíny, ubožáků bez domova a polomrtvých zfetovaných existencí. Zavítala do nechvalně známé pražské ulice, kde sídlily pouze pochybné podniky. Zastavila se až pod červeným neonovým nápisem. Rudé světlo. Jak příznačné jméno. Debilní, prvoplánově obscénní název. Nápis poblikával, elektřina tiše praskala a syčela, jako by dívku zrazovala od toho, aby vcházela dovnitř. Položila třesoucí se dlaň na ledově studenou kliku a pomalu ji stiskla. V okamžiku, kdy otevřela dveře, svého činu začala litovat, ale myšlenka na to, že tím získá několik hodin relativní svobody, ji postrkovala dál. Ocitla se v úzké chodbě, zaplavené těžkou vůní květin a orientálního koření. Byla oslepená tmou, která ji obklopovala ze všech stran. Udělala další krok dopředu a místnost náhle zalilo tlumené načervenalé světlo. Peklo. První slovo, které ji napadlo, když pohledem nevěřícně přejela po stěnách a nechala hříšné výjevy, aby se jí zapsaly do paměti. Zdi byly pokryty luxusně vyhlížejícími tapetami, jež byly vzorované černými květy na krvavě rudém pozadí. Mezi nimi se sem tam objevila novodobá freska, na níž byla zachycená lidská těla ve všemožných polohách, obličeje zkřivené němou rozkoší. Silou vůle odtrhla oči od obrazů na stěnách a přinutila se pokračovat dál. Na konci chodby se nacházely velké černé dveře.

Klíčová dírka jako by dýchala. Funěla a sípavě se smála, když k ní dívka plaše přiložila ucho a zaposlouchala se do vzdáleného šelestu lidských hlasů. Občasný výbuch hurónského smíchu, výkřik, koketní chichotání sličných dam. A ona tam jen stála a mezi prsty svírala kliku. Ruka, která ji nakonec stiskla, snad ani nebyla její. Smetanově bílá končetina ochabla, vládu nad ní převzala nějaká vyšší entita, popadla ten kus masa a smýkla s ním po klice. Najednou ji od světa za zrcadlem nedělila masa černě nalakovaného dřeva, nýbrž pouhý krok, pouhé klopýtnutí přes práh. Hluk zesílil s intenzitou kamionu řítícího se po dálnici a ona byla jako vyděšená laň, do jejíchž strachem se lesknoucích očí se zabodl dlouhý žlutý pařát světla a oslepil ji. Co by se v takovou chvíli stalo ve filmu? Kamera by hlavní hrdinku zabrala zepředu a zaměřila se na její tvář. Nejprve by se vykoupala v jejím pohledu, herečka by vykouzlila falešné překvapení a hranou nejistotu, načež by kameraman sklouzl ke rtům, do nichž by se zabořily běloskvoucí zuby. Bušení srdce by přehlušilo všechno ostatní a čas by se zastavil. Nakonec by se odněkud vynořil dávný přítel, který by hlavní hrdinku zachránil.

Tohle nebyl film.

***

Značně posilněná vínem šplhala do schodů, respektive se nechala táhnout nahoru. Smála se a volnou rukou si přidržovala sukni, která jí nebezpečně povlávala kolem stehen a sem tam odhalila lem spodního prádla. Ještě ráno by se za to styděla, teď jí to však připadalo neuvěřitelně vzrušující. Obscénní. Zakázané. Nechutné. Přitažlivé. Stejně tak, jako muž, jehož dlaň svírala tu její a neúprosně ji vedla potemnělým schodištěm. Dlouhé prsty měl doslova obalené prsteny, tenké stříbrné kroužky se kolem nich vlnily jako drobná želízka, sem tam ozdobená drahým kamenem. Když konečně vystoupali nahoru, ocitli se před podkrovním bytem bez dveří. Místo nich přes ohyzdnou díru ve stěně visel bohatě vzorovaný hadr. Vlnky, puntíky, barevné pruhy, indiánské obrazce, skvrny neznámého původu. Malířův uhlově černý zátylek tím podivným portálem proplul s elegantní nenuceností. Jelikož ani na okamžik nepustil její ruku, během setiny vteřiny se ocitla na druhé straně. Hadr se jí otřel o obličej a pošimral čichové buňky neznámým pachem.

„Lehni si tamhle na ten gauč," řekl a ukázal na otrhanou koženou lenošku uprostřed obýváku. Rozhlédla se kolem sebe. Rozpačitě překročila převrácenou židli se zlomenou nohou, potrhanou krabici s nápisem „křehké" a obrovského oslintaného plyšáka, který původně představoval pravděpodobně medvěda.

„Ty máš psa?" špitla radostně.

„Už ne. Umřel minulý týden. Jo, schválně neříkám, že chcípnul, protože to zvíře jsem měl radši než ostatní lidi. Já lidi vlastně úplně nesnáším," pokrčil rameny a posadil se k malířskému stojanu. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout, ale díky tomu, že stál stále na tom stejném místě, silou vůle vyšší moci držel pohromadě. Vzal do ruky opelichaný štětec a párkrát si s ním přejel po dlani. Ze zašedlé špičky se zvedl obláček prachu a zaleskl se ve světle mrňavé svíčky, která stála na stole za tím podivínem. Svíčky byly jediným zdrojem světla. Po celé místnosti jich mohlo být rozmístěno asi padesát. Lemovaly okenní parapety, stály na poličkách knihovny, na zapatlaných konferenčních stolcích, dokonce i na lednici. Zdálo se, jako by je majitel bytu schválně rozmístil tak, aby osvětlovaly pouze všudypřítomný nepořádek a kousek volného prostoru kolem, snad za účelem uchlácholení mysli té dívky, která v prkenné poloze ležela v epicentru toho všeho.

„Nosíš oblek, jsi dokonale upravený, voníš a dobře vypadáš. Tak proč žiješ v tomhle?"

„Holčičko, podívej... my dva se vlastně vůbec nelišíme. Podívej se na sebe – nosíš šaty, jsi dokonale upravená, voníš a dobře vypadáš. Tak proč na tohle myslíš?"

Jeho slova ji znepokojila. Ráno se vydala na dlouhou cestu, která skončila jinde, než předpokládala. Jinde, než chtěla. Ráno se její loďka pohupovala na moři, teď se, po kolena ve výkalech, brodila stokou své vlastní mysli. Vážně chtěla tohle? Ne, chtěla říct. Když jsem ti v tom pitomém baru říkala, že nejsem stejná, jako moje vrstevnice, měla jsem na mysli fakt, že mě nepřitahují ti hloupí mladí kluci. Jsem naivní jako Desdemona, ale zároveň jsem svůdně démonická jako Persefona. Nebo snad nejsem? Měla jsem ideál. Stále ho mám. Chci mužům motat hlavy a hned zase utéct, chci je měnit v kámen, chci je srážet na kolena a nutit je zahrnovat mě dary. Chci, aby kvůli mně opouštěli své manželky, chci, aby kvůli mně pálili mosty. To vše mu chtěla říct. Místo toho tupě zírala do prázdna před sebou, ruku zkroucenou za hlavou, dlouhé nohy spořádaně poskládané vedle sebe. Prsty volné ruky byly zapletené v lemu šatů a povytahovaly jej výš. Přestože právě přišla o svůj ideál, nechtěla se ho vzdávat. Snad ještě existovala nějaká naděje.

Ani si nevšimla, že malířova ruka přebíhá z jedné strany stojanu na druhou a kouzlí jakýsi hanebný obraz reality, která v dívce vzbuzovala takovou nechuť. Sledovala, jak stále dokola namáčí štětec do černé barvy a v téměř italských gestech jej nechává, aby se obtiskl do panensky čistého plátna. Srdce jí divoce naráželo do žeber, lomcovalo s nimi jako právě doživotně odsouzený vězeň s mříží svého žaláře. Dech jí vázl v plicích, neviditelné ruce svíraly její hrdlo a neviditelné rty šeptaly slova tak hlasitá, že jí trhala ušní bubínky. Jsi hloupá! Jsi hloupá!

„Jsi tak hloupá," povzdechl si malíř, když konečně odlepil zrak od plátna a pokynul jí, aby přistoupila blíž. Pomalu se postavila na roztřesené nohy a vydala se k eskalátoru vlastního strachu, který jí pod chodidly ubíhal směrem nahoru, zatímco ona kráčela dolů, rovnou čarou přímo do pekla. Stála na místě, ale zároveň se mílovými kroky přibližovala k tomu bohémovi, který se na ni šklebil z neochvějné pozice na svém trůnu. Zastavila se těsně před ním a donutila tělo, aby se otočilo čelem k plátnu. Zalapala po dechu. Ošklivější obraz snad neviděla. Byla na něm dívka s krásným tělem, oblé křivky se vlnily v dokonale pravidelných intervalech, člověk by řekl, že to bylo architektonicky přesných 90–60–90. Krása však končila s ladnou šíjí. Místo plných rtů se na ni usmívaly rozšklebené psí čelisti. Z černých dásní vyrůstaly jako krápníky dlouhé, bílé zuby, z nichž odkapávaly provazce slin a lesklý jazyk volně visel z tlamy ven.

„Jsem tak hloupá."