Troufalý útok na hvězdu londýnského baletu dlouhou dobu plnil přední stránky všech novin a časopisů v zemi. Byl to skvostný příběh, na němž se dalo dobře vydělat. Noviny se prodávaly samy. Každého zajímal spletitý příběh lásky, odmítnutí, pomsty a vraždy. A v centru všeho stál opět jednonohý detektiv, který tomu všemu přišel na kloub. Jen stěží se dalo určit, kdo zabíral na titulních stranách více místa, jestli soukromý vyšetřovatel Cormoran Strike, nebo talentovaná primabalerína Kaira Riversová. Celý ten humbuk začal zvolna slábnout až v posledních týdnech. Jenže vše opět rozvířila Kaira, když se nakonec vrátila zpátky do města.

Od chvíle, kdy jí Strike stlačoval ránu na břiše, ji neviděl. Nebyl za ní ani v nemocnici. Přežila, ale bylo to jen tak tak. Stal se zázrak. Strike ale věděl, že se k ní nemůže ani přiblížit. Prožíval podobná muka, jakými si procházel po onom bombovém útoku. Noc co noc ho budily špatné sny. Pokaždé v nich viděl postřelenou Kairu, z níž vyprchával život, ale ve svých nočních můrách ji nikdy nezachránil. Nedostal se k ní včas. A Jacob se mu z hlediště nepokrytě vysmíval.

Strike se zadíval na Kaiřinu fotku, která zdobila titulní stránku staršího vydání novin. Byly to tři týdny, kdy se vrátila do města. Podařilo se jí uniknout té největší vlně, ale i ona musela vědět, že jakmile se vrátí, vypukne to všechno nanovo. Všichni toužili po rozhovoru s přeživší obětí.

Nemám k tomu víc co říct. Můžu jen poděkovat detektivu Strikovi za to, že mě zachránil. Bez jeho zásahu bych tady dnes nejspíš nestála. Zachránil mi život, dopadl pachatele a mým přátelům a kolegům dal spravedlnost.

Mluvila o něm jako o hrdinovi. Strike se tak ale vůbec necítil. Nezasloužil si její uznání, natož vděk. Jen díky jeho zabedněnosti skončila na operačním sále. Kdyby se na případ pořádně soustředil a nezaobíral se pořád jen úvahami o ní, mohl to prohlédnout dřív. K premiéře nemuselo vůbec dojít.

K jeho úlevě byl osud Salomé úplně stejný, jako mu to vyprávěla Robin. Zmizela v propadlišti dějin. Žádná repríza, nic. Po děsivém útoku přímo v srdci divadla, ještě ke všemu během představení, se divadlo nakonec rozhodlo, že Salomé se víckrát na jevišti neobjeví. Kromě toho, že tu největší roli najednou neměl kdo tančit, divadlo prohlásilo, že nechtějí lidem připomínat hrůzy, jež se během představení udály. Strikovi bylo jasné, že tak nonšalantní prohlášení bylo výplodem mluvčího, nikoliv Flynna nebo Pierra. Nakonec se ale ze Salomé stal ten klenot, po němž všichni prahli. Jedno jediné uvedení. Tragický závěr. Dokonalý výkon hlavní hrdinky. Kritikové Salomé milovali. Pierre se tak dočkal přesně toho, po čem toužil. Nemohl být spokojenější. Měl svou nesmrtelnost.

„Já už půjdu."

Robin se zjevila ve dveřích Strikovy kanceláře, soukala se do kabátu a po dlouhé době si svého šéfa znovu přeměřovala tím pohledem plným obav, jaký ji neopouštěl dlouhé týdny po uzavření celého případu. Měla o Strika obavy.

„Dobře," přikývl.

Nechtěl ji vyhánět, ale potřeboval být zase chvíli sám. Úplně sám. Přestože Robin oplývala úžasnou schopností, díky níž naprosto přesně věděla, kdy je její přítomnost žádaná a kdy by se naopak měla stáhnout, Strika mučilo jen pomyšlení na to, že sedí za zavřenými dveřmi. Chtěl být úplně sám, aby nikdo v jeho okolí nebyl. Nešlo o samotnou Robin, problém vězel ve Strikovi. Ona neudělala nic špatně. On naopak pohnojil úplně všechno.

„Nepotřebuješ něco?" zeptala se, v hlase nejistotu, v očích obavy.

„Ne, jsem v pohodě. Užij si večeři," popřál jí, i když věděl, že Robin Mattovy kamarády dvakrát nemusí.

„Pokusím se." Přiměla se k úsměvu. „Mám zavřít?"

„Ano, prosím."

Teprve když se za Robin zavřely i přední dveře, dovolil si vydechnout. Nemusel už předstírat, jak hrozně se vlastně cítí. Pocitu hanby se nezbavil ani dva měsíce poté.

Zdálo se mu, že Robin na chodbě něco řekla. Možná telefonovala. Když ale zaslechl, jak se otevírají přední dveře kanceláře, ztuhl. Možná to bylo klení. Třeba si Robin něco zapomněla. Během chvíle se ale za sklem jeho dveří objevila silueta, která se Robin vůbec nepodobala. Strke netušil, co by měl očekávat. Na dalšího klienta dneska neměl náladu. Návštěvník byl v té chvíli už přímo u dveří. Cvaklo to a Strike opět zadržel dech.

Ve dveřích se objevila Kaira.

Měla na sobě dlouhý šedý kardigan, který jí sahal až pod kolena, protrhané džíny, kotníkové kozačky a kolem krku si omotala tlustou šedou šálu, která byla tak dlouhá, že jí splývala skoro až k zemi. Díky tomu se Strike nemohl okamžitě zabodnout pohledem do místa, z něhož před dvěma měsíci prýštila rudá krev.

„Ahoj," vypravila ze sebe Kaira nesměle. Byli na tom stejně. Ani ona netušila, kam s očima.

Strike toužil, aby se mohl propadnout do země. Byla moc blízko. Nakonec do něj ty své velké hnědé oči zabodla a on se pod jejím pohledem cítil neuvěřitelně provinile a odhaleně zároveň. Myslí mu probleskla vzpomínka na mrkací panenku.

„Můžu?" kývla hlavou směrem k židli pro návštěvy.

Vyhodit ji nemohl. I když by přesně něco takového potřeboval udělat, ačkoliv...zároveň ji u sebe chtěl mít. Sváděl těžký vnitřní boj sám se sebou. Ne, musel si zachovat zdání profesionála.

„Jistě," přisvědčil a sám se ve svém křesle zavrtěl. Pahýl jeho nohy se dal za tu dobu do pořádku, alespoň tedy tak, jak to u něj bylo normální. Za ty dva měsíce ovšem Strike přeci jen něco shodil a zjistil, že se mu chodí mnohem lépe. Tlak na protézu už nebyl tak velký.

„Díky." Kaira zaujala místo naproti němu, ruce si složila do klína tak elegantně, že skoro připomínaly květ nějaké květiny. Strika to nenechávalo v klidu.

„Takže jste zpátky." Musel si odkašlat, aby mohl pořádně mluvit.

„Ano," přikývla. „Byla jsem v Surrey. Schovala jsem se tam před tím vším tady a mohla jsem být se svou matkou. Vlastně to byly příjemné dva měsíce. I když jen málokdy tušila, kdo jsem, tak nějak...komu jinému by se měla dcera vypovídat, než vlastní matce, že?"

Leda se Strikovou myslí prohnala tak rychle, že ji ani nedokázal pořádně zachytit. On se své matce jen stěží mohl svěřovat se svými starostmi a problémy.

„To asi jo."

Chvíli bylo ticho. Strike civěl do stolu a Kaira těkala očima z jedné strany na druhou. Měli si toho hodně co říct, ale nenacházeli slova.

„Mou se má dobře," nadhodila Kaira do prázdna, přestože to byla úplně nepodstatná informace.

„To jsem rád," přizvukoval Strike. Na kocoura si za celou dobu ani nevzpomněl. Na moment toho nyní zalitoval.

Další tichá prodleva. Strike dlouhé týdny snil o tom, jaké by to bylo, kdyby se znovu setkali. Chtěl ji vidět, ale zároveň věděl, že by to bylo nepříjemné a rozpačité setkání. Přesně takové jako teď. Oba si několikrát v duchu přehrávali, co by tomu druhému řekli, ale když k tomu měli konečně příležitost, slova se jim zadrhla v krku. Najednou to bylo příliš těžké.

Nakonec to byla Kaira, kdo se zmohl na nějakou reakci.

„Nebyl jsi v nemocnici."

Způsob, jakým to řekla, Strika zabolel. Nejenže zbořila profesionální hradbu, která je celou tu dobu držela v dostatečné vzdálenosti od sebe, ale navíc v něm prohlubovala pocit viny.

Nebyl jsi v nemocnici.

Nebyl jsi tam.

Nepřišel jsi za mnou.

Proč?

K ničemu z toho se jí nemohl doznat.

„Nepřišlo mi to vhodné," odpověděl nakonec. Víc k tomu dodat nemohl.

Kaira si začala zevnitř kousat ret. Dívala se někam do země a Strike si uvědomil, že mu pohled jejích očí chyběl. Často vzpomínal na ten večer v jejím bytě, kdy se na něho dívala, její dlouhé řasy jako kdyby dokázaly s každým mrknutím vytvořit ničivé tornádo. Mrkací panenka. Ale ne jeho.

Kaira k němu přeci jen zvedla pohled.

„Jsem ráda, že jsi to vyřešil. I když toho zjištění, že dva mí blízcí zemřeli jen kvůli mně, bych se ráda ušetřila."

„Není to tvoje vina." Ve Strikovi se znovu probrala ta silná potřeba chránit ji. Myslel si, že odezní, jakmile vyřeší případ, ale pořád tady byla, pořád přetrvávala.

„Už jsem ti to říkala. Vždycky si to budu vyčítat."

Viděl, že ji to skutečně trápí. Taky byl ale přesvědčený o tom, že to zvládne. Jestli byl někdo dost silný, pak to byla právě Kaira.

„Prý jsi skončila v divadle," nadnesl. Přestože mu to několikrát naznačila, její konečné rozhodnutí bylo překvapující i pro něj.

„To je pravda," přikývla na souhlas, „už se tam nevrátím. Když jsem ten večer tančila Salomé, cítila jsem, že víc už nezvládnu. Že víc ani zvládnout nechci. Než jsem naposledy vystoupila na jeviště, chtěla jsem prostě padnout na zem a nic necítit. Už to nebyla ta euforie, co mě vždycky dokázala nabudit. Byla to nutnost. Povinnost. Jakmile se z tance stane povinnost, už ho nejde dělat dobře. Byla to konečná. Pierre mi tehdy řekl, že jsem Salomé. Že jsem ona a mám se jí odevzdat. Mám pro ni umřít. Vzhledem k tomu, co se pak stalo, je to docela děsivé. Já si ale ještě předtím říkala: proč mám pro ni umřít? Proč se mám obětovat za někoho, kdo tady ani není? Nebo proč bych to měla dělat pro Pierra? Vždycky jsem tančila pro sebe. Protože jsem v to věřila. A najednou jsem měla tančit pro dva lidi, z nichž jeden mě jen využíval a druhý ani nebyl skutečný. Nedávalo mi to smysl. Ještě než se to stalo, opravdu jsem myslela, že tam umřu. Ne fyzicky, ale tak nějak...uvnitř."

„Jestli jsi chtěla odejít, nikdo ti to nemůže vyčítat," pokusil se ji povzbudit Strike. Chápal její rozpoložení, byť ho nemohl pochopit v plné šíři, protože tomu světu zkrátka nerozuměl. Ale věděl, že tohle rozhodnutí je čistě její věc, udělala ho sama za sebe a nikdo nemá právo ji kvůli němu soudit. Měla na něj plné právo.

„Nejspíš ne," přitakala, ale neznělo to dvakrát přesvědčivě. „Víš, můj strýc vždycky říkal, že minulost člověka vždycky dostihne. Že se jeho prohřešky nakonec sečtou. Nikdy mě neměl příliš rád, ale když si na ta slova vzpomenu, zamrazí mě. Udělala jsem spoustu chybných rozhodnutí. A nakonec se to sečetlo."

„To, že jsi odmítla pomateného cvoka, neznamená, že to byla chyba," vyhrkl okamžitě Strike. Tohle si nesměla vyčítat. „Udělala jsi správnou věc. Měla jsi své zásady. Žádné vztahy na pracovišti. Neudělala jsi nic špatně. Slušně jsi odmítla. Druhé už ale ovládat nemůžeš. Nemohla jsi mu zabránit v tom, aby si to špatně vyložil."

Kaira si rychlým pohybem setřela slzy, které se jí draly do očí.

„Když jsem se vyspala s Eduardem, cítila jsem se hrozně špinavá. Jako bych se dívala sama na sebe z druhé strany a byla zhnusená z toho, co vidím. Večírky, alkohol, sem tam nějaké prášky na povzbuzení. Nakonec jsem skončila v jeho posteli, ležela jsem vedle děvkaře a bohéma, se kterým jsem se nikdy nechtěla zaplést. To ráno jsem si uvědomila, že se musím sebrat. Jacoba jsem tehdy odmítla proto, že jsem si vytvořila jasné a pevné zábrany. Už jsem se nechtěla takhle cítit znovu. Navíc jsem ani nebyla připravená na nějaký vztah. O něco později jsem poznala Colea. Nemyslím si, že jsem ho milovala. Jen jsem už nechtěla být sama a potřebovala jsem ochranu. Přišlo mi tehdy logické, že zrovna boxer by mě mohl ochránit. Ale vlastně jsme se jen míjeli. Myslím, že jsme od toho oba čekali víc, ale přitom jsme náš vztah udržovali čistě jako fyzický."

Strike se několikrát ošil. Tohle vyprávění se mu vůbec nelíbilo. Nechtěl si připomínat skutečnost, že měla pletky s Eduardem. Už vůbec nechtěl poslouchat, jaký byl její další trvalejší vztah. Zjistil, že je na muže v jejím okolí nesmírně háklivý, přestože už se v její blízkosti ani nezdržovali. Jenže on jim ty chvíle s ní záviděl. Mohli si to dovolit. On nesměl. Musel svou mrkací panenku přenechat někomu jinému.

„Proč mi tohle říkáš?"

Chtěl ten příval slov zastavit.

Kaira zakmitala rameny. Strike si uvědomil, že přes vrstvy oblečení vlastně nevidí ani kousek odhalené kůže. Veškerá její ladnost byla potlačena huňatou vlnou. Připomínkou elegance byly jen dlouhé štíhlé prsty, s nimiž sem tam pohnula.

„Asi tím chci říct, že..." Ta slova byla šílená a ona věděla, že Strike je nebude chtít slyšet. Jenže to svým způsobem byla pravda. „Četla jsem ty články, co v průběhu týdnu vycházely. Byly i o Jacobovi. O tom, že tím činem chtěl osvobodit něco ve mně. Je to šílené, ale svým způsobem se to povedlo."

„Tak to ani omylem," vyjel proti ní okamžitě Strike. „To je totální blbost. To, že tě nějaký magor chtěl zabít, aby tím osvobodil něco krásného v tobě, neznamená, že to skutečně zabralo. Jestli tím chceš říct, že jsi díky tomu získala odvahu se vším skoncovat a konečně žít podle sebe, tak leda hovno. Nebyla to jeho zásluha. Udělala jsi to kvůli sobě a pro sebe. Jen ty ses mohla rozhodnout, co uděláš. Už předtím jsi věděla, že by ses toho vzdala. Sama jsi mi to říkala. Takže mi tady nevykládej nic o tom, jak měl nějaký pošuk pravdu a pomohl ti vymanit se z toho tím, že tě málem zabil."

Kaira seděla bez hnutí na židli a sledovala jeho proslov, aniž by hnula brvou. Přesto uvnitř hořela.

„Já chtěla žít," z hrdla se jí vydral ledový tón, „nechtěla jsem se Salomé odevzdat a zemřít pro ni. I kdyby jen metaforicky. Pak se to ale celé zvrtlo a já věděla, když jsem dopadla...prostě jsem věděla, že nechci umřít. A pak jsem tě uslyšela. A uviděla. A v té chvíli jsem umřít chtěla."

To Strika zpražilo natolik, že se v křesle svezl o něco níž. Ohromeně na ni hleděl, jak před ním s klidem sedí, zabodává se do něj pohledem a říká mu, že kvůli němu chtěla zemřít. To bylo moc i na něj.

Chtěl něco říct, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Kaira tak mohla pokračovat.

„Během těch týdnů, kdy jsem cvičila Salomé, jsem se cítila jako duch. Zkoušky, tréninky, občas vystoupení, spousta Peirrových keců o tom, jak to bude úžasné a velkolepé a jak nás to všechny zapíše do historie. Ale já už z toho neměla radost. Byla jsem něčí nástroj, nebyla jsem baletka. A pak zabili Anitu i Eduarda. Nic nemělo smysl. Ani tanec. Ale když jsi přišel do divadla, tak...já nevím, přišlo mi, že jsem najednou potkala někoho, kdo by tomu všemu mohl ten smysl dát. Ale ne tím, že vyřeší vraždu. Prostě...stačilo jen to, že jsi tam byl. A rozuměl jsi mi. Při rozhovorech s tebou jsem si uvědomila spoustu věcí. A díky tobě jsem měla pocit, že můžu uskutečnit všechno, o čem jsem začala přemýšlet. Že bych vážně mohla žít jinak. Mohla bych to všechno nechat za sebou a začít znovu. Když jsem ale ležela na té žíněnce a ty ses tam najednou objevil, nějak to...všechno zmizelo. Nic z toho najednou nebylo možné. Raději jsem to chtěla vzdát. Abys ty mohl jít dál."

Nic z toho mu nedávalo vůbec žádný smysl. Jak by mohl jít dál, kdyby tam zemřela? Celou tu dobu si vyčítal, že kvůli jeho hlouposti málem zemřela, a teď mu řekne, že by mu bylo líp, kdyby to nepřežila.

„To je pitomost."

Kaira zvedla své dokonale klenuté obočí.

„Takže chceš říct, že i přes to všechno bys to chtěl zkusit? Že bys se mnou šel třeba na večeři? Protože já nemám pocit, že by ses chtěl trochu osvobodit. Jsi jako já. Spousta výmluv, ale snaha žádná. Musela jsem se podívat až na operační sál, abych se rozhodla postavit všem svým démonům, překonala je a začala konečně žít tak, jak chci já. Nemyslím si, že zrovna ty by ses chtěl na sál podívat znovu."

Au.

Bylo to tady zase. Ta krutá upřímnost a jasná přímočarost. Takhle s ním mluvila jen ona. Chybělo mu to.

Od doby, kdy skončil se Charlotte, měl pár vztahů. Ale nikdy jim nemohl dát to, co od něj očekávaly ony. Nepravidelná pracovní doba. Naprosté pohlcení prací. Jeho práce byla celý jeho svět. Měl ji zakódovanou v DNA. Nemohl se jí zbavit, vlastně ani nechtěl. Miloval to. Jenže žádná žena nebyla schopná to pochopit. Jeho životní styl neodpovídal jejich představám.

Musel to říct.

„To by nefungovalo."

„Spousta výmluv, ale snaha žádná," zopakovala mu to. „Možná sis říkal, no podívejme, ta malá holka je vlastně docela silná. Ale ještě jsi mě vlastně ani úplně nepoznal. Nevíš, co snesu. A co jsem ochotná podstoupit, když se pro něco rozhodnu. Přežila jsem Salomé. Nepodceňuj mě. Ještě jsi neviděl všechno."

Tyhle výzvy se Strikovi vlastně docela líbily. Tentokrát už se neubránil a musel se zasmát. Byla to vážně neobyčejná žena. Prošla si peklem, aby mohla konečně žít. A on vlastně nechtěl odmítnout. Měla pravdu. Hledal spoustu výmluv, jen aby se nemusel snažit. Protože byl přesvědčený, že by to zase nevyšlo. A zrovna ji zklamat nechtěl. Ale když to nezkusí, vůbec nezjistí, jestli by to mohlo fungovat. Výsledek ho mohl překvapit. A Kaira vypadala opravdu odhodlaně.

„Takže večeře," uvažoval nahlas.

„Kdo nic nezkusí, nic nezíská," opáčila Kaira.

Strike si ji dlouho prohlížel. Uvolnila se. A on taky. Smutek i zášť byly pryč. Dívala se na něj se směsicí klidu a odhodlání. V očích jí žhnulo. Byl to ten vábivý plamen, který by člověka mohl spálit, ale spálil by se rád, protože to byl příslib něčeho mimořádného.

Z mrkací panenky za výlohou, kterou musel nechat napospas někomu jinému, protože si ji nemohl dovolit, se najednou stal ne tak nedosažitelný klenot. Strike stál před výlohou a usmíval se. Tentokrát si ji mohl vzít domů. Pokud se odhodlá, bude jeho. Stačilo jen kývnout. Byla křehká a špatné zacházení by ji mohlo rozbít. Ale když se bude opravdu snažit, možná ho samotného překvapí, jak by to mohlo celé fungovat.

S očima upřenýma na Kairu se Strike usmál.

A přikývl.