Tentokrát byl Strike při číhání na Kairu mnohem úspěšnější. Zejména proto, že si vyhradil celé odpoledne na to, aby ji sledoval. Bylo mu více než jasné, že se bude většinu dne zdržovat v divadle, v čemž se také nemýlil. Nejraději by měl přehled o celém jejím dni, ale sám se toho ujmout nemohl a Robin měla svou vlastní práci. Mohl požádat Kudlu, jenže představa toho, jak drobnou baletku stíhá zrovna někdo, jako je Kudla, dala Strikovi jednoznačnou odpověď, že takhle to nepůjde. Díky Kaiřině drilu si však mohl být jistý, že divadlo za celý den jen tak neopustí.

Když kolem poledne zakotvil v restauraci naproti divadla, odkud měl nerušený výhled na ústí vedlejší uličky, kde se skrýval boční vchod, měl ještě dost času, než se Kaira objeví na ulici. Kolem druhé hodiny se skutečně vynořila z boční uličky spolu se dvěma dalšími baletkami. Strike si je pamatoval z výslechů, ale pro případ nebyly moc co platné, takže si jen stěží vybavoval jejich jména. Ženy se skryly ve vedlejší kavárně, patrně aby si na chvíli odpočinuly od náročného zkoušení. Uplynulo sotva čtyřicet minut a všechny se zase vrátily do divadla. Strike věděl, že zkouška začíná ve čtyři. V sedm se mělo hrát jiné představení, takže dnešní večer nemohl Pierre dřít své svěřence z kůže příliš dlouho. I tak ale Strikovi zbývaly minimálně další tři hodiny.

Během čekání měl Strike co dělat, aby odolal svodům zdejších vůní. Neodpustil si lehký oběd, jinak by umřel hlady, dopřál si pivo, ale dalším lahůdkám se bránil. Bolest v pahýlu už sice nebyla tak výrazná, ale zraněná noha se Strikovi neustále nějakým způsobem připomínala a žadonila, aby jí už víc nepřidával.

Zhruba kolem šesté se rozhodl, že Kaiře zavolá. Možná se tak připravoval o výhodu, ale nechtěl ji jen tak přepadnout na ulici a dolovat z ní informace.

Hovor přijala až napotřetí.

„Haló?"

„Tady Cormoran Strike, udělala byste si dneska večer čas na pár otázek?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho, Strike slyšel jen ženské štěbetání kdesi vzadu.

„Zrovna končím, do hodiny bych měla být doma," odpověděla záhy.

„Žádný problém."

„Tak tedy za hodinu," zopakovala a zavěsila.

I z tak krátkého hovoru byl Strike příšerně zmatený. Zdálo se mu, že s ním skoro ani nechce mluvit, což by ovšem vzhledem k jejich poslednímu setkání nebylo nic překvapujícího. Nešlo ale jen o to, že byla dosti úsečná, ale v jejím hlase slyšel také něco dalšího. Nervozitu? Možná nějaké obavy? Nerozuměl ani jednomu a v duchu popoháněl čas, aby se s ní už konečně setkal.

Už o necelou čtvrt hodinu se stejně zvedl, zaplatil účet a vyšel na ulici. Strčil hlavu mezi ramena, aby ho límec kabátu chránil před vtíravým podzimním večerem, a vydal se směrem ke Kaiřinu bytu. Potřeboval náskok, aby se na místo dostal jako první. Nepotřeboval, aby ho někde cestou zastihla, natož aby zjistila, že celý den seděl naproti divadlu a hlídal její pohyb. Raději počká na místě, než aby byl přistižen při činu. Ani neočekával, že by přišla přesně, což mu vyhovovalo. Mohl si dopřát ještě pár cigaret.

Z dlouhého postávání před domem Strika zase rozbolela noha. Stačil vykouřit čtyři cigarety a ve čtvrt na osm nebylo po Kaiře ani stopy. S jejím harmonogramem to nebylo nic neobvyklého, ale už jen díky bolavé noze začínal být Strike podrážděný. Těžko jí mohl něco vyčítat, ale v myšlenkách si přeci jen neodpustil pár výtek na její adresu.

„Á, pan Strike," ozvalo se po krátké chvíli a zpoza rohu se vynořila Kaira. Přes rameno měla přehozenou sportovní tašku a obyčejná nákupní jí visela z ruky.

„Slečna Riversová," oplatil jí stejně a s významným pohledem přitom zkontroloval čas na svém mobilu. „Do sedmi, ano?"

Přestože už bylo venku chladno a Kaira vyfukovala obláčky páry, podařilo se jí trochu zrudnout.

„Pardon, ještě jsem se trochu zdržela v divadle. Pierre měl velký proslov. Ale stavila jsem se pro čínu." Jako na usmířenou zvedla ruku se sáčkovou taškou, v níž Strike rozeznal bílé krabičky. Jeho žaludek přitom zanaříkal. Od posledního jídla už přeci jen uběhla nějaká ta hodina.

Kaira odemkla vchodové dveře a podržela Strikovi dveře.

„Je tu výtah," kývla směrem k zadní části domu. Bez dalšího komentáře se vydala vytyčeným směrem.

Strike opět oceňoval, že mu některé věci takto ulehčovala, ale zároveň neměla potřebu to dál rozmazávat. Následoval ji a v nose ho zašimrala charakteristická vůně čínského jídla. Byla tím silnější, čím jí byl blíže. K jeho smůle však výtah nebyl nijak zvlášť široký, takže stáli těsně u sebe a Strikovi se ta přílišná blízkost nezamlouvala.

„Čím vás Pierre tak zdržel?" nadhodil, jen aby mezi nimi nebylo takové ticho a on mohl odvést myšlenky jiným směrem.

Kaira sklopila pohled k zemi.

„Vlastně šlo tak trochu o vás," přiznala. „Pierrovi se nelíbí, jak pořád okouníte kolem."

„V jeho souboru zemřeli dva lidé, dalo by se čekat, že tam někdo pořád bude hledat stopy."

„To ano, ale Pierre je na vás dost háklivý. Policii ještě strpí, to jsou pověřené orgány, ale soukromý detektiv je na něj už moc. Dělá to prý Salomé špatné jméno. A to on nestrpí. Pozornost si užívá, ale nesmí být toho špatného rázu. Tady to je," přerušila svůj výklad, když výtah zastavil. Vyšli spolu na chodbu a pokračovali na její konec. Kaira zatím pokračovala. „Nechce, aby něco Salomé pošpinilo. Kladl nám na srdce, abychom se pořád soustředili na práci a vydali ze sebe všechno. Se mnou pak ještě konzultoval nové obsazení Lykea."

„On s vámi konzultuje obsazení?" Strika udivilo, že by si zrovna Pierre nechal mluvit do své práce.

Mezitím došli až ke dveřím a Kaira začala z kapsy bundy dolovat klíče.

„Ani ne, ale když se role přeobsazuje už podruhé, nemůžete to jen tak přejít. Druhým tanečníkem byl od nástupu Eduarda Aaron, takže Lykea teď převezme on, ale nikdy jsem s ním vlastně netančila. To není zrovna dobré. Aaron zná kroky, je to šikovný tanečník, ale máme docela náročné zvedačky a to není s někým novým zrovna lehké. Budeme teď muset zabrat, zvlášť když má Salomé premiéru už za pár týdnu. Pojdťe," pozvala ho dovnitř.

Byt byl menší, ale útulný. Přestože nešlo o nic luxusního, pořád to bylo lepší než Strikův malý pokojík nad kanceláří.

„Udělejte si pohodlí," pobídla ho Kaira, sama si pověsila bundu na věšák a tašku z tréninku hodila do rohu. S jídlem se poté vydala do kuchyně. „Dáte si taky?" otočila se na něj, ještě než zmizela za dveřmi. „Je to pro dva a já to sice sním, ale myslela jsem i na vás."

„Proč ne." Strike neměl důvod se nabídce bránit.

Jen co Kaira zmizela ve vedlejší místnosti, usadil se v křesle u okna a úleva, kterou pocítil po nekonečném postávání pod okny, byla nepopsatelná. Z kuchyně slyšel rachocení nádobí a zvuk zapnuté mikrovlnky. Působilo to skoro poklidně, dokud se z malé chodbičky nevynořila kočka a nenamířila si to rovnou ke Strikovi. Na pohled to ale připomínalo spíše malého, pořádně chlupatého tygra. Kočka došla až ke Strikovi, sedla si před křeslo a nového návštěvníka sledovala s nebývalým zájmem. Intenzivní pohled dvou zelených očí nebyl Strikovi dvakrát příjemný.

„Tak už jste se seznámili." Kaira se vrátila se dvěma ohřátými krabičkami. Jednu nabídla Strikovi. „To je Mou. Můj kocour a taky jediný svědek."

Se smíchem se usadila na opačném konci pohovky. Chovala se naprosto nenuceně a zjevně nějak nevybočovala ze svého běžného režimu, což na Strika zapůsobilo. Beze studu si natáhla své dlouhé gazelí nohy na pohovku a chodidla si podložila polštářem. Bylo na ní vidět, jak úlevné to pro ni je.

„Snad vám to nevadí," kývla směrem ke svým nohám zabaleným v chlupatých ponožkách, „ale po celém dni na nohou si vždycky musím ulevit."

Podle všeho to byla rutina. Dokonce i ta chlupatá koule vyskočila na gauč a uvelebila se u Kairy. Přední část těla si opřela o její holeně, ocas stočila elegantně kolem sebe a začala mhouřit očima. I tak ale Strika neustále pozorovala.

„Díky," zakýval lehce krabičkou, aby jí poděkoval za jídlo. Vonělo to přímo lákavě. K čertu s dietou, přesně něco takového teď potřeboval. „To je nějaký zvláštní druh?" ukázal na kočku, která se mu vůbec nezamlouvala.

„Je to mainská mývalí kočka," odpověděla Kaira. „Má to být společenské plemeno, ale Mou tak trochu vybočuje. Má rád svůj klid, je samostatný a po pozornosti touží, jen když ji opravdu potřebuje. Vyhovujeme si. Našla jsem ho před třemi lety v krabici u zadního vchodu. Říkala jsem si, že si domácího mazlíčka nemůžu dovolit, ale nakonec jsem došla k závěru, že kočka to zvládne. Však víte, co se o nich povídá. Nikoho nepotřebují, lidi jsou pro ně otroci. Mou není žádný despota, ale samota mu nevadí. Naprosto si vyhovujeme."

Nic z toho Strikovi nic moc neříkalo, ale nehodlal to nijak komentovat. Jen pokýval hlavou, jakože to naprosto chápe. Raději zabodl vidličku do nudlí a její putování až do jeho úst doprovodil onen Mou dlouhým pohledem, při němž ani nemrkl.

„Asi jste ho zaujal. Většinou jsou mu návštěvy jedno, i když tady jich nikdy ani moc nebylo."

„Vy se asi doma moc často nezdržujete, že?"

Strike se rovnou přesunul k otázkám. Rozhodl se být zprvu nenápadný a nijak na ni netlačit. Zjistil, že se s její ohnivou stránkou už setkat nechce. Nebýt toho případu, možná by to bylo vzrušující, ale Strike měl raději něžnou a nevinnou Kairu, ladnou baletku toužící po ochraně.

„Jak kdy," zamumlala Kaira, plně soustředěná na to, aby jí nic z vidličky nespadlo zpátky do krabičky, nebo rovnou na ni. „Záleží, co se zrovna děje. Přes den jsem na zkouškách, ale když máme večer představení, nemáme takový dril. Někdy ale chodím na noční reje do ulic, když totiž večer tančím, jsem tak nabitá adrenalinem, že prostě nemůžu jen tak usnout. Potřebuju to vybít někde venku."

„Jak ten adrenalin vybíjíte?"

Strike si moc dobře pamatoval, co mu říkala o tom, že vyváděla hlouposti. A taky to, že někteří její kolegové stále vedou docela divoký život.

Kaira ledabyle pokrčila rameny, pohled upřený přímo do své krabičky s nudlemi.

„Zajdu si na večeři, na procházku po městě, to je různé. Prostě ten nával energie potřebuju ze sebe dostat ven, jinak neusnu."

Žádné večírky nebo kluby nezazněly, ale proč by mu to taky měla okamžitě přiznávat. Strika samotného překvapovalo, jak moc mu vadí vidina Kairy na nějakém večírku, kde by se k ní tiskl nějaký rádoby frajírek, se kterým by se pak vytratila do noci. Na tohle myslet nesměl. Byl tady, aby se dověděl něco víc. Aby vyřešil případ. To byla jeho priorita. Při pohledu na její dlouhé nohy natažené jen kousek od něho bylo ale nesnesitelně těžké soustředit se na něco jiného.

„Mluvil jsem s Adrienem," nadhodil jakoby nic a čekal, co ona na to.

Kaira na moment vzhlédla od svého jídla. Zamrkala na Strika svýma velkýma očima a párkrát přežvýkla. V přítmí pokoje osvětleného jen lampou za jejími zády vypadala mnohem podmanivěji, než by si byl Strike ochoten připustit. V té chvíli mu připomínala velkou mrkací panenku, která se líbila jeho sestře Lucy. Koukala na ni ve výloze, fascinovaná a smutná zároveň, protože moc dobře věděla, že něco tak krásného a drahého nebude nikdy moci mít. Strike se najednou cítil obdobně. Nic tak krásného a drahého nebude nikdy moci mít. Kaira nebyla žena pro něj. A on nebyl muž pro ni. V hlavě mu ale pořád zněla Adrienova slova.

Vybírá si typy, co jsou podobné jí.

Chce někoho stejně zničeného.

Strike se cítil dost zničený a možná byl ochoten zničit se ještě víc, aby jí mohl být blíže. Sám věděl, jaká neskutečná pitomost to je, ale nedokázal si pomoct. Přitahovala ho jako magnet, kterému se zoufale snažil odolávat, ale místo toho jí byl čím dál blíž.

„Vážně?" promluvila nakonec po drahné chvíli. „Jak se vůbec má?"

Tón jejího hlasu byl více než překvapující. Mísil se v něm zájem a možná i upřímná starost. Jako kdyby jí opravdu záleželo na tom, co se stalo s mužem, který s ní praštil o zem.

„Myslím, že dobře," odpověděl Strike popravdě a než pokračoval, zhltl velký kus své porce. „Pracuje teď za oceánem a zdálo se...popravdě, myslím, že se změnil. Setkal jsem se s někým jiným, než koho jste mi popsala."

„Opravdu?"

„Cítíte vůči němu zášť?" vystřelil zkusmo od boku.

Kaira přimhouřila oči, až z nich zbyly jen dvě tenké linky.

„Myslíte, jestli bych teď neměla zabít jeho, když jsem podezřelá?"

Utahovala si z něho. Usmívala se a ze Strika spadl ten tíživý pocit, který se ho v té chvíli zmocnil. Už očekával, že se zase projeví nějaká její skrytá stránka, ale nakonec si z něj jen vystřelila.

„To ne," zavrtěl hlavou, přičemž se také zasmál svým vlastním pokřiveným způsobem. „Neberte si to osobně, jste stejně podezřelá jako kdokoliv jiný. Je to má práce."

„To máte opravdu zajímavou práci."

Kaira dojedla posledních pár soust a odložila prázdnou krabičku na konferenční stolek. V té chvíli se velká kočka zvedla, přesunula se na kraj pohovky a začala větřit kolem krabičky. Kaira k Mouovi natáhla štíhlou paži a prohrábla mu huňatý hřbet. Strike na moment zapomněl přežvykovat a sledoval ty dlouhé prsty, jak se noří do husté srsti. Myšlenky mu zase začaly zabíhat špatným směrem. Bylo jediné štěstí, že Kaira pokračovala, což ho vrátilo zpátky do reality.

„Četla jsem o vás, víte? Ten váš případ s Lulou Landryovou byl velký poprask. V divadle z toho bylo docela velké halo, ale spíše proto, že hvězdnou modelku zabil její bratr, než aby se někdo zajímal o toho, kdo ten případ vyřešil. Ale já si vás hned všimla. Pak jste byl v novinách ještě dlouhou dobu a musím uznat, že vás taky nešetřili."

Noviny si na Strikovi opravdu smlsly. Příběh jednonohého detektiva byl zřejmě dost velkým tahákem. Novináři tahali na světlo světa jeho matku Ledu, její divoký život i její pád, neopomenuli ani Johnyho Rokebyho, otce, s nímž měl Strike společné tak akorát geny. Žhavým tématem byl samozřejmě jeho šestnáct let trvající vztah se Charlotte, který byl skoro stejně bouřlivý jako život jeho matky. Jeho práce v armádě a následné události v Afghánistánu už poté byly jen třešničkou na pomyslném dortu. A jestli o tom všem četla Kaira, připadal si Strike najednou příliš odhalený. Cítil se v nevýhodě.

„Noviny se potřebují prodávat. Podle toho píšou," zabručel. Odložil svůj prázdný kelímek a pohodlně se opřel v měkkém křesle.

„Dáte si něco k pití?" Kaira už byla připravená vstát, což se příliš nelíbilo Mouovi, který se rozhodl vydat i ke druhé krabičce, aby zjistil, jestli v ní něco nezbylo i pro něj.

Pivo by pro změnu bylo Strikovou třešničkou na dortu, ale cítil se provinile už jen kvůli dnešnímu odpoledni. Čína byla posledním hřebíkem do rakve. Proto požádal jen o vodu a ke své smůle osaměl společně s kocourem. Ten seskočil z pohovky a vydal se na průzkum. Došel až ke Strikovi a začal se mu otírat o zdravou nohu. Přitom předl. Strika překvapilo, jak hrdelní zvuk z obrovské kočky vychází. Poté mu Mou očichal pravou nohu. Jestli vycítil, že je s ní něco v nepořádku, to si Strike netroufal odhadovat, ale Mou si odfrkl, zatřepal hlavou a vrátil se na pohovku. Strike mu to nemohl mít nijak za zlé.

Když se Kaira vrátila se sklenicí vody a hrnkem kouřícího čaje, Mou už seděl v opačném rohu pohovky, co nejdále od Strika. Tím se ovšem do jeho větší blízkosti dostala Kaira.

„Takže..." spustila, „jaký jsem podle vás měla motiv?"

„Motiv je pro hlupáky," kontroval Strike obratem, „když ho máte, snažíte se všechny kolem napasovat na něj, aby to dávalo smysl. Důležitější je stanovit prostředky a příležitost. Pak dostanete úplně jiný okruh podezřelých."

Kaira chápavě přikývla, nohy schované pod sebou. „A já měla příležitost."

„Byla jste v divadle. Je to prostředí, které důvěrně znáte. Umíte se tam pohybovat, znáte každý kout. Víte, kdy kdo končí. Sama odcházíte mezi posledními. Příležitostí bylo až až," přisvědčil.

„Uznávám, že u Eduardovy smrti by mi to dávalo smysl. Ale u Anity ne. Já bych jí neublížila."

Opět tady byla ta zoufalá a skutečně zmučená žena, jakou Strike tehdy viděl v tom sklepním klubu. Pro Strika to znamenalo úlevu – nemusel tak přemýšlet, jestli by opravdu dokázala vraždit. Zároveň to ale byla komplikace – měl kvůli tomu potřebu chránit ji.

„Já vás nepodezírám," přiznal nakonec, protože k tomu vlastně skutečně neměl žádný důvod. Navíc ji díky tomu mohl utěšit a to znamenalo, že ji tak chránil. „Nemyslím si, že jste někoho zabila. Ale je tady něco, co mi uniká. Kolem Salomé a vás. A mám pocit, že je to něco zásadního. Potřebuju vědět všechno."

„Ptejte se," vyhrkla, skutečně uklidněná tím, že jí věří. Byla připravená spolupracovat. Říct mu cokoliv, na co by se zeptal.

„Adrien říkal, že jste měla hodně nápadníků. A ne vždycky to skončilo dobře. V tomhle prý dovedete být docela rázná. Nemohlo se stát, že by si to někdo vzal až příliš osobně a teď se rozhodl zničit celý soubor? Možná i divadlo?"

„Když řeknete chlapovi ne, asi je to dost osobní, nemyslíte?" Se zdviženým obočím ho sledovala. „Zkoušelo to na mně hodně chlapů z divadla, ale proč by to mělo něco znamenat? Možná to Adrien řekl jen tak. Nesedli jsme si už od začátku, ale dokud nepřišla Salomé, nijak jsme se o sebe nezajímali. Teprve potom to začalo být neúnosné. Nevím, co vám o mně všechno říkal, ale já jsem nikdy nedovolila, aby můj soukromý život překračoval práh divadla. A nikdy jsem si nezačínala s kolegy. Eduardo byl v tomhle směru moje jediná chyba."

„A koho jste odmítla?"

Z nějakého důvodu Strike cítil, že klíč ke všemu vězí právě u Kairy, byť netušil proč. Nevěděl ani, čeho přesně by se to mělo týkat. Byl to jen pocit, ale Strika jeho instinkty většinou nezklamaly.

Kaira několikrát zakmitala rameny. Působila skoro zoufale.

„Já nevím. Jednoho sboristu, ale to nebylo nic zásadního. Ani on nečekal, že by uspěl. Pozval mě i jeden houslista, ale i toho jsem odmítla. A pak nějací technici. Zkoušel to vlastně i Pierre, ale to už bylo hrozně přes čáru."

„Pierre Durand?" Strika to ohromilo. Že by si troufl i na ni? Na svou hvězdu?

Kaira přikývla. „On je to takový bohém. Nejde mu ani o to, s kým se vyspí, jako spíš o to, že se prostě s někým vyspí. Sex je pro něho určitou formou inspirace. Sex se mnou by pro něj možná byl něco vrcholného, ale už tehdy jsem toho o něm věděla dost na to, abych odmítla i proto. Spát se svým uměleckým šéfem je podle mě to nejhorší, co bych mohla udělat. Ale přešli jsme to. Od té doby už nic nezkoušel a nemluvili jsme o tom. Skoro jako kdyby se to nestalo."

Už jen z té představy, že by se o Kairu ucházel zrovna Pierre, se Strikovi dělalo fyzicky zle. Na druhou stranu, zcela jistě v tom nebylo nic hlubšího. Z Pierrovy strany šlo vždy jen o vyslyšení vlastních pudů. City v jeho životě neměly místo. To mu v divadle řeklo hodně lidí.

„Adrien také říkal, že kvůli vám někoho vyhodili," nadnesl další myšlenku.

„Jednoho technika, ano," přiznala, „ale to nebylo nic velkého. Uháněl mě, to ano, ale nešlo o nic, s čím bych si nedokázala poradit. Nakonec ale překročil hranice a to už se hnát výš muselo."

„Jak přesně překročil hranice?" skočil jí do toho Strike.

Kaira chvíli přemýšlela.

„Když mu jeho šéf domlouval, aby už toho nechal, vystartoval po něm. Nevím přesně, co se tehdy stalo, já u toho nebyla. Ale dostal výpověď, jinak to nešlo. Přestával plnit svoje povinnosti. To se ale stalo před pár lety. Asi už z toho musíte být unavený, ne?"

Strike se na ni zadíval s překvapeným výrazem. Usmívala se, ale tentokrát to už byl mdlý úsměv. Unaveně vypadala spíše ona.

„Z toho všeho v divadle," objasnila mu. „Je to takový samostatný svět a leckdy...no, není to v něm zrovna snadné."

„To není," přitakal Strike. „Ale je to moje práce. Hodlám ji dokončit. O tom vy ale asi něco víte, že?"

„Já svou práci dělám ráda," opáčila Kaira, ale nezněla naštvaně. Spíš jako by chtěla, aby tomu porozuměl i on. Přitom byli oba v jádru stejní. Dřeli se do úmoru a nechávali každý na svém jevišti doslova vše. „Balet jako takový je ale spíš o tom, co nevidíte, víte?"

„Co tím chcete říct?"

Kaira se s povzdychem svezla o kousek níže. Strikovi se zdálo, že musí být opravdu mimořádně vyčerpaná. Ale ne fyzicky, alespoň ne tak, jak by u tanečnice každý předpokládal. Bylo v tom něco víc. Byla unavená tam kdesi uvnitř. Unavená v duši.

„Jestli chcete vidět skutečný balet, musíte se dívat ze zákulisí," odpověděla s pohledem upřeným přímo do jeho očí. „V hledišti uvidíte nádherné, éterické bytosti, které se s lehkostí staví na špičky, dávají paže i nohy do těch nejneuvěřitelnějších úhlů, přičemž to vypadá nadpozemsky krásně. A při každém takovém pohybu vypadají naprosto vyrovnaně, až byste si myslel, že to zvládne každý. Ale ono to bolí, víte? Akorát máme ten práh bolesti trochu jinde. Když baletka nevstává s bolestí, něco je špatně. Bolest je náš věrný společník. Jakmile se baletka odvrátí od diváků, může si na kratičký moment dovolit vydechnout, vypustit tu bolest a to napětí ven, šklebit se pod náporem toho všeho. Ale sotva se zase otočí k divákům, už je to zase ta ladná bytost, pro kterou jsou všechny ty úkony to nejjednodušší na světě. A právě v té chvíli, kdy je baletka odvrácená od diváků, můžete vidět skutečnou tvář baletu."

„Proč to potom děláte?" zeptal se Strike, i když tušil, že odpověď kdesi uvnitř zná.

Jako by Mou vycítil, v jakém rozpoložení se nachází jeho panička, opustil své místo v rohu gauče a vylezl jí do klína. Stočil se do klubíčka, předl a se zavřenýma očima se nechal drbat za ušima. Zdálo se, že jeho přítomnost Kairu uklidňuje. Zhluboka se nadechla a odpověděla.

„Nic se nevyrovná tomu okamžiku, kdy stojíte před plným hledištěm, všichni jsou na nohou a tleskají vám. Nikdy jindy jsem nezažila nic magičtějšího. Kdysi jsem si na večírcích občas něco dala. Ale nic vás nedostane do takové euforie jako tleskající sál. Dřeme se třeba dva měsíce do úmoru pro ten jeden jediný okamžik. Člověk to nepochopí, dokud něco takového nezažije. Ale nemůže to vydržet napořád."

„Je to docela nestálý svět, že ano?"

To málo, co Strike už předtím věděl o baletu, bylo především to, že kariéra baletky není nijak závratně dlouhá. Alespoň si to myslel. Kaira sice ještě nepatřila do starého železa, ale bylo mu jasné, že ještě pár let a bude muset začít přemýšlet, co dál.

„Tančit se dá dlouho, ale ano, máte pravdu, je to hodně nestálý svět," přiznala. „Stačí třeba jeden špatný úraz a dostanete stopku. Je to ovšem hodně individuální. Já už ale na sobě cítím, že to není na dlouho. Jsou chvíle, kdy mi tělo říká, prosím, tam už tu nohu nedávej. Za poslední týdny je to čím dál horší. Dávám Salomé všechno, ale občas mívám pocit, že mě ta role snad zabije. Kdysi bych pro roli vypustila duši. Teď si spíš říkám, jestli to za to opravdu stojí. A po to všem, co se teď stalo, mi smysl toho všeho začíná unikat."

Nebylo ničím zvláštní, že po tolika nešťastných událostech začíná pochybovat i ona. Strike tomu docela rozuměl. Když takhle nahlas uvažovala a v podstatě mu naplno říkala, že by možná sama měla skončit, nedokázal se už na ni dívat jako na podezřelou nebo na potenciálního vraha. Člověk, který se něčemu tak obětoval, a přesto by byl ochotný se toho dobrovolně vzdát pro něco vyššího, takový nebyl schopný ublížit lidem kolem sebe. Strikův obdiv ke Kaiře každou minutou rostl. A všechno na ní ho zajímalo čím dál víc.

„Snad jako jediná jste byla pro to, aby se premiéra odložila," napadlo ho. „Proč to?"

„Jestli má někdo se Salomé nebo s námi problém, kvůli kterému je ochotný zabít dva lidi, nebylo by lepší to odsunout? Nebo...já ani nevím. Nevím, proč to ten člověk dělá. Možná by ho odložení premiéry ještě více podráždilo. Je to vůbec jeden člověk? Co se stalo tak hrozného, že za to museli zaplatit Anita s Eduardem? Vy nechápete, jak můžu dělat tohle. Já zas nechápu, jak můžete dělat svou práci a nezbláznit se z toho."

Strike už viděl a zažil spoustu nepěkných věcí. Spoustu hloupostí i udělal a někdy si sám říkal, jestli ho následky nakonec dostihnou. Jestli někdy udělal nějaký natolik velký přešlap, že by mu to dal jednou někdo pořádně sežrat.

„Hodně vám záleží na tom, abych to vyřešil, viďte?" zeptal se Strike. Udělal dobře, když se rozhodl, že s ní chce mluvit o samotě. Otevřela se mu a on cítil, že mu věnovala svou důvěru. Nechtěl zklamat.

Kaira vzala Moua do náruče a přitiskla si ho k hrudi. Kocourovi to nikterak nevadilo.

„Záleží," přisvědčila takřka šeptem. „Já věřím, že to zvládnete. Hodně moc si to přeju. Chci vědět, kdo to udělal a proč. Chci, aby toho člověka potrestali. Anita byla hodná holka. Eduardo možná nebyl svatý, ale nezasloužil si, aby ho zabili. Nikdo si to nezaslouží."

Strike začínal tušit, že se Kaira možná přibližuje vlastnímu zhroucení. Potřeboval ji přivést na jiné myšlenky. Nechtěl, aby si z jejich setkání odnesla jen to, že lidé jsou schopni toho nejhoršího.

„Proč jste vůbec začala tančit?" Lepší otázka ho nenapadla, ale rád by poznal její minulost a odvedl tak její myšlenky od trudné současnosti.

K jeho úlevě se Kaira zase po dlouhé době usmála. Hladila Moua a kocour hlasitě předl.

„Moje babička byla tanečnice. Pokaždé mi ukazovala svoje fotky, vyprávěla mi, jaké to tehdy bylo. Zamilovala jsem se do toho světa. Když mi bylo pět, vzala mě do divadla. Zrovna přijeli ruští tanečníci a tančili Louskáčka. Okamžitě jsem se do toho světa zamilovala. Odcházela jsem z divadla rozhodnutá, že ze mě bude baletka. A udělala jsem pro to všechno. Babička ale zemřela dřív, než jsem se dostala na školu, takže mě nikdy nemohla vidět tančit na velkých jevištích. Ráda si ale představuju, že to nějakým způsobem vidí. Vždycky, když tančím, tak nějak ji cítím, že tam je. Myslím, že Salomé by se jí líbila."

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Jen Mou dál předl a užíval si pozornosti, které se mu dostávalo. Strike dopil sklenici vody a měl se k odchodu. Byl přesvědčený, že jestli zůstane ještě chvíli, odcházelo by se mu velice těžko. Možná by snad ani neodešel. Toho se musel vyvarovat. Dokud byl ještě schopný sám sebe přesvědčit, musel toho využít.

„Cormorane?"

Zvuk jeho jména ho zastavil v půli pohybu, když se zvedal z křesla. Dosud ho křestním jménem neoslovila. Bylo to zvláštní jméno a v lidech vzbuzovalo neklid. Když ho ale vyslovila ona, znělo skoro jako to nejlepší jméno na světě. Takové, jaké by si klidně dal sám. Přál si ho slyšet ještě jednou.

„Ano?"

Zvedla k němu pohled a zase z ní byla ta krásná mrkací panenka, kterou bude muset nechat ve výloze. Bude se muset otočit a odejít, protože je mu zapovězená. Panenka je něco křehkého a překrásného, co musí přijít do rukou jen někomu, kdo se o ni umí postarat. Musí to být jemné ruce toho správného člověka. On jím nebyl. Mohl se jen smutně dívat, jak si tu krásnou panenku odnáší domů někdo jiný. Byl jako Lucy před výlohou toho obchodu. Akorát že ze ztráty panenky se dítě brzo vzpamatuje. On se musel vzdát Kairy a to bylo něco docela jiného.

„Litujete někdy toho všeho, čím jste si prošel?"

Ta otázka mu na moment vzala dech.

Litoval toho, jaké prožil dětství? Přelétavý život jeho matky, u níž se muži střídali jako na běžícím páse. Její předčasná smrt, o níž celý život pochyboval, že byla jen náhoda. Jeho biologický otec, se kterým se prakticky nevídal a ani jeden se k tomu druhému nehlásil. Litoval snad toho, jakým směrem se jeho život nakonec vydal? Litoval vůbec toho, že seděl v tom autě právě ve chvíli, kdy mu výbuch utrhl kus nohy? Bylo špatné, že prožil šestnáct let ve vztahu se ženou, s níž ho tak jako tak nečekala žádná skutečná budoucnost? Mohl litovat spousty věcí. Jen si nebyl jistý, jestli jich skutečně lituje. Některých ano. Ale otázka zněla jinak.

„Nic z toho by mě nejspíš nedostalo až sem," odpověděl popravdě.

„Vyřešte to. Prosím."

Strike sám sobě slíbil, že to udělá, i kdyby měl pro tenhle případ vypustit duši.