Existují místa, na která lidé s postupem času zapomenou. Zmizí z myšlenek, z map. Nezůstane po nich ani památka. Nebo si to lidé alespoň myslí. Já sám jsem připomínkou města, které již dávno upadlo v zapomnění. To místo se stalo kolébkou všeho zla.

Někteří lidé mu říkali domov. Já pro něj měl jiný výraz – vězení. Život uvnitř jeho hradeb dokázal v člověku zahubit všechno krásné. Prožil jsem mnoho let v temnotě. Zapomněl jsem, co je to lidská vlídnost, něha či láska. Nevěřil jsem tomu, že bych ještě někdy mohl potkat přívětivou duši, která by mne neodvrhla.

Nějaká vyšší síla, možná osud, říkejte si tomu, jak chcete, mi ale do cesty postavila muže, který mi věnoval dar nejcennější – svobodu. Přes to všechno, co jsem provedl a kým jsem byl, mi dal šanci začít znovu. Jen díky němu k vám dnes, po tolika letech, mohu promluvit a převyprávět vám jeho příběh. Nebude to nic hezkého. Mé vypravování bude prostoupeno temnotou, zbroceno krví a prodchnuto zoufalstvím. Jenže tento příběh by neměl být zapomenut. Neměl by zmizet z povědomí lidí, jako to město na mapě.

Lidé by měli vědět, odkud vzešla temnota. Stejně, jako by si měli připomínat existenci vyvolených, díky jejichž přítomnosti mohli naši předci noc co noc beze strachu usínat. Jejich ochránci chodívali za temného soumraku městem a strážili jeho obyvatele, byť si za svou službu vysloužili jen odpor a pohrdání.

Ten muž, jehož příběh vám chci vyprávět, byl lovec. Jeho kořistí však nebyla divá zvěř, nýbrž čarodějnice. Ty, které vzešly z temnoty. Jeho cesta jej zavedla až před brány města, kde jsem žil.

Zavedla jej do Taanachu.