„Běž!“ Stěnami pyramidy se nesla ozvěna Nebetaina hlasu. Kiya ale z hlavy vytěsnila všechno, co jí zrovna nebylo k užitku a soustředila se na to, aby nešlápla na další z pastí. Ta, díky níž se teď řídila co nejrychleji k východu, zatímco za ní se celá chodba hroutila, byla nehoda. Šlápla o centimetr špatně a tím se spustil mechanismus, díky němuž se začaly bortit stěny. Jednoznačně skvělý začátek týdne, pomyslela si Kiya, když se vyhýbala padajícímu kusu kamene.
Zabočila za roh a vzápětí se ohnula zádech dozadu, aby ze svého těla vytvořila most. Těsně nad břichem jí proletělo ostré ozubené kolo. Jedna, počítala Kiya. Vyšvihla nohy do vzduchu a zůstala stát na rukou. Kolem boků jí proletěla další dvě kola. Dva, tři. Kiya roztáhla nohy od sebe do rovné přímky. Ozvalo se zasvištění. Čtyři. Přestočila se, přehodila nohy pod ruce, a když klečela znova pevně na zemi, pohodila vlasy a čekala. Pět.

Upřímně, by to mohla udělat trochu jednodušeji, ale měla smysl pro drama, a tak se  prudce rozběhla ke vchodu do pyramidy, který se pomalu zavíral. Zahlédla záblesk Nebetainých hnědých vlasů těsně předtím, než proskočila úzkou štěrbinou a přistála do kotoulu.

„Ty ses asi zbláznila,“ sykla na ní Nebetah ještě předtím, než se vůbec Kiya stihla zvednout. „Musela jsi vzbudit nejméně polovinu Athribisu. Vojáci tu budou každou chvíli.“

Kiya si oprášila ruce a nevěnovala své sestře pozornost. Místo toho se rozhlížela po setmělé krajině tvořené převážně pouští. Z druhé strany pyramidy byly slyšet zvuky rušného hlavního města. Kiya pochybně sjela pohledem k Nebetainým hezkým, ale ne moc pevně vyhlížejícím sandálům, ve kterých se asi bude běhat dost špatně.

„Stáli hrozně málo,“ bránila se Nebetah. „Nemohla jsem je tam nechat.“

„Vykrádáme tu pyramidy!“ vyprskla Kiya.

„To ty tu vykrádáš pyramidy. Já hlídám, jestli někdo nejde a kryju ti záda.“

Kiya jí sjela vědoucím pohledem a založila si ruce na hrudi. Nebetah rozhodně nebyla tokový andílek, jak o sobě ráda tvrdila.

„Dobře, vykrádáme pyramidy. Jenom nevidím důvod, proč bych při tom nemohla vypadat hezky. Myslím, že bych se mumiím určitě líbila.“ Nebetah se zatočila a hodila po Kiye svůdný pohled a zakřenila se. „Mimochodem, hrozně smrdíš,“ nakrčila Nebetah nos.

„To se občas stává, když lezeš do stovky let starých hrobů,“ odvětila Kiya.

Za rohem pyramidy se ozval dusot nohou. Sakra, úplně zapomněla, že stále stojí venku před vykradenou hrobkou.

Kiya se rozhlédla, odpočítala metry od hrbky, udělala pár kroků a pak se zastavila a mávla na Nebetah, aby přišla za ní.

„Co to děláš?“ zašeptala Nebetah a neochotně k ní došla. Kiya si jí ale nevšímala a dupla pravou nohou. „Za pár sekund se sem přižene hlídka a ty tu dupeš do země?“ stěžovala si Nebetah.

„Nebetah, zmlkni. Prostě...zmlkni,“ povzdechla si Kiya a v tu chvíli se země pod nimi propadla. Kiya se rychle natáhla, aby zakryla své sestře pusu a zklumila tak její výkřik. Propadli se sotva metr a půl pod zem, ale po jejich levici se rozprostřel vchod do tunelu z kluzkého kamene vedoucí do podzemí. Kiya na nic nečekala a skočila dovnitř.

V tunelu byly pavučiny od toho, jak ho dlouho nikdo nepoužíval. Kiya se zašklebila a zakryla si obličej rukama. Tunel byl poměrně strmý, takže cesta netrvala dlouho. Vyjela z tunelu a elegantně přistála.

Stráže se sem jen tak rychle nedostanou, už jen kvůli vší té zbroji, kterou nosí. Tunel byl úzký a museli by si nejdřív sundat všechny ty kusy plechu a kůže, co na sobě nosí a stejně by se sem protáhli jen ti nejtenčí z nich.

O chvíli později se objevila i Nebetah, která žuchla na zem jako pytel brambor.

„Tak tohle,“ řekla a hluboce se nadechla, „si někdy sjedeme ještě jednou.“

Kiya na ní vyplázla jazyk a šťouchla jí loktem. „A příště vymetáš pavučiny ty.“ Potom vzala do ruky pavouka, který jí lezl po rameni a položila ho Nebetah na hlavu. Než se její sestra stíhla vzpamatovat, rozběhla se podzemní chodbou a vzápětí za sebou uslyšela jekot Nebetah, který musel vzbudit zbytek Athribisu.