Kiya s Nebetah vtrhly celé udýchané do domu na kraji Athribisu. Skoro celou cestu zpátky běžely a schovávali se před městskou hlídkou v zapadlých koutech Athribisu, kterým už se prohnala zpráva, že byla vykradená hrobka. Dům, ve kterém stály teď, nebyl nic moc, ale bydlel v něm Bak, který byl důležitý pro obchodování s ukradenými věcmi, protoże je od nich odkoupil a potom scháněl zákazníky.

Teď se obtloustlý Bak přivalil do vstupní haly a mračil se. „Co jste to tam prováděly? Rány byly slyšet až sem. Jestli budu mít kvůli vám na krku athribisskou hlídku...,“ brblal Bak a Kiya ho po chvilce přestala poslouchat. Znovu začala vnímat, aż když řekl: „Máte tu nějakého zákazníka. Prý s vámi chce mluvit osobně.“ Kiya se na něj tázavě podívala, ale Bak jen výmluvně pokrčil rameny. „Je docela tajemný.“ S těmi slovy ukázal na jednyz dveří za sebou.

Nebetah, která celou dobu stála mlčky, se okamžitě ke dveřím vydala. Nikdy Baka neměla ráda a vždycky zarytě mlčela, když s ním Kiya jednala. Kiya vyrazila za ní, ale Bak jí zachytil za paži a nastavil svojí obrovitou dlaň. Neochotně sáhla do kapsy, vytáhla hrst klenotů a podala mu je. Bak je prozkoumal pohledem a na oplátku jí hodil váček s mincemi. Bylo jich o dost míň, než byla jejich skutečná cena, ale Kiya si nemohla stěžovat. Moc lidí obvykle nechtělo mít prsty v podobném obchodování, protože každému by na první pohled muselo být jasné, že Kiya, jakožto otrokyně, musela všechny ty drahé věci ukrást. S Bakovými penězi s vždy s Nebetah vystačily na slušné jídlo, pití a léky a s tím se musely spokojit.

Nebetah už stála u dveří a tak si Kiya pospíšila. Když společně vešly dovnitř a zavřely za sebou, Kiya si hned uvědomila, co Bak myslel tím "tejmný zákazník". Nacházely se v Bakově pracovně, kde stáli tři muži. Měli na sobě jen roušky uvázané kolem pasu a paprsky vycházejícího slunce, procházející dovnitř oknem, jim házely odlesky na vypracované hrudě. Všichni tři měli na hlavě krásně zdobené masky.

Kiya na prázdno polkla, ale přiměla se promluvit. „Zakázky přijímá Bak.“

„Ty jsi Kiya?“ zeptal se ten vlevo.

„Hm,“ broukla Kiya. „Kdo se ptá?“ Ani jeden neodpověděl.

„Takhle to tu ale nechodí, zlatíčka,“ vložila se do rozhovoru Nebetah. „Buď nám řekněte na rovinu, kdo jste a co od nás chcete, nebo jděte.“

Jejich pozornost se stočila na Nebetah. Hned potom ale promluvil ten vpravo, který z nich byl nejvyšší a nejsvalnatější. Na hlavě měl masku sokola a i přes ní byl dokonale slyšet jeho zvučný, trochu chraplavý hlas. „Kdo jsme, vás zajímat nemusí. A chceme, abyste pro nás ukradli určitou věc z Hemetřiny pyramidy.“

Kyia s Nebetah se na sebe podívaly a vyprskly smíchy. Ti tři muži tam stáli bez hnutí a nehnuli ani brvou, coż Kyiu trochu znervózňovalo. Po chvíli ze sebe dokázala vypravit: „To určitě.“

Pak ten prostřední luskl prsty a odněkud se vyhrnuli čtyři další muži a vrhly se na Nebetah. Než jakákoliv z nich stihla něco udělat, drželi jí tak pevně, že ani Kiyina sestra se svými schopnosti boje s tím nedokázala nic dělat. Ani nemělo cenu křičet. Bak by jim stejně nepomohl.

„Zdá se, že teď na to budeš sama,“ konečně promluvil ten prostřední. Měl nádherný zákeřný hlas a na hlavě mu seděla šakalí maska.

Kiya těžce polkla. „Vloupat se do Hemetřiny hrobky je samo o sobě hrozně nebezpečné,“ vyjela na ně Kiya. „A bez Nebetah, která mi kryje záda, je to naprostá sebevražda. Do toho nejdu,“ prohlásila a snažila se, aby to znělo sebejistě a rozhodně.

Ale ten prostřední, který tomu zřejmě velel jen mávl rukou a jeden z mužů držících Nebetah vytáhl nůž a přiložil jí ho ke krku. „Buď uděláš, co po tobě chci,“ pronesl prostřední bez sebemenší známky citu, „nebo se budeš dívat, jak z tvé sestřičky kousek po kousku uniká život. Vyber si.“

„Tohle vyhrožování už je trochu ohrané, nemyslíš?“ prohodila Kiya a sama nevěděla, proč to vlastně řekla. Jestli teď Nebetah zabije...

On ale jen naklonil hlavu na stranu a šakalí hlava se mu o kousek posunula. „Můžu ti k tomu ještě vyříznout jazyk, aby ti práce šla rychleji.“

Neměla proti nim žádnou šanci. Za necelou půl hodinu by měla být i s Nebetah zpátky v táboře pro otroky, ale k čertu s tím. Nemůže přijít o Nebetah, to by neunesla. „Co chcete?“ zeptala se jich nakonec odevzdaně.