Jsem nejlepší vykradačka hrobů v celé zemi, opakovala si Kiya, když v zapadlé uličce zvracela jed, kterým se zaplavila jedna z chodeb Hemetřiny hrobky, protože se opřela o zeď na špatném místě. Doslova tam plavala ve smrti a jen tak tak se jí podařilo najít správnou šachtu, aby se odtamtud dostala.

V ruce svírala váček s dvěma prsteny. Právě se vloupala do nejnebezpečnější hrobky všech dob a odnesla si dva zatracené prsteny, o kterých v životě neslyšela a nejspíše to byly jen nějaké cetky. Ale co mohla dělat? Ti muži nejspíše stále drželi Nebetah a chtěli po ní právě tyto prsteny. Kiya si z hrobky alespoň odnesla Hemetřin náramek, který se jí teď pohupoval na ruce. Kiya toho nikdy nekradla hodně najednou. Vždycky si pečlivě vybírala jen předměty s největší cennou, a pak se do nějakých hrobek pak vracela znovu a znovu, takže měla dobrý přehled o cenných předmětech.

Kiya si povzdechla a vstala. Už jí bylo mnohem lépe, ale pořád trochu vrávorala. Naštěstí si s sebou vzala čisté oblečení, ale stále na sobě měla krev a špínu. Venku však bylo tolik lidí, že si jí nikdo moc nevšímal.

Kiya se proplétala davem a přitom otevřela váček s prsteny. Opatrně je vyndala a prohlédla si je. Musela uznat, že byly hezké. Mohlo být něco kolem pravého poledne a ve zlatu se krásně odráželo světlo. Oba prsteny vypadaly stejně: obyčejné zlaté kroužky s vyrytými nápisy, které Kiya nepřečetla. Zajímalo by jí, co na nich bylo tak zajímavé, že je museli ti muži tak nutně získat. Co Kiya věděla, do Hemetřiny hrobky se zatím nikdo vloupat nedokázal. Tedy pokusili se o to, ale nikdo odtamtud nevyšel živí. Z nějakého neznámého důvodu se v pyramidě nacházeli tak pečlivě připravené a neotřelé pasti, že bylo téměř nemožné se dostat dovnitř i ven. Při tom pomyšlení cítila určitou pýchu.

Kiya si jeden z nich za chůze nasadila na pravý prsteníček a prohlédla si svou ruku. Ačkoliv prsten nebyl ničím zvláštní, Kiya musela uznat, že na ruce vypadal celkem hezky. Vzala mezi palec a ukazováček pravé ruky i druhý prsten a nastavila ho proti světlu, jestli na něm přeci jen nenajde nějakou zvláštnost. Nic. Kiya si pro sebe pokrčila rameny a natáhla druhý prsten na levý prsteníček zrovna ve chvíli, kdy zvony odbily poledne.

S prvním úderem pod sebou Kiya spatřila světlo. Sklonila hlavu a s vytřeštěnýma očima sledovala, jak záře vycházející z prstenů postupně přechází na její ruce. Stále byla na zaplněné ulici a kdyby začala ječet, přitáhla by na sebe nechtěnou pozornost, ačkoliv už teď se začali ohlížet po holce se zářícíma rukama. Kiya si ruce rychle zakryla do látky její roušky a zapadla do nejbližší prázné uličky.

Pokusila se sundat prsteny, ale nešlo to. Odmítala však začít panikařit. Panika zabíjí. Snažila se vymyslet, co má dělat. Nic takového v životě neviděla, ani o tom neslyšela.  Záře se jí postupně rozlézala po celém těle tak rychle, že za chvíli zářila celá. A pak to najednou přestalo. Světlo pohaslo a s tím se dostavila příšerná bolest. Kiya klasla na kolena a ústa otevřela v němém výkřiku.

A potom najednou pominula. Kiya si zabránila o tom nějak více přemýšelt a tím ztrácet čas. Rozběhla se zpátky na hlavní ulici a prodírala se davy lidích ten poslední kus cesty k Bakově domu. Když ti muži tak moc chtěli prsteny, určitě o nich něco musí vědět.

Zrovna zpomalovala před vchodem, když jí zastihla další vlna bolesti. Kiya zatnula zuby, donutila se udělat těch pár kroků ke dveřím. Vpadla dovnitř a svým tělem zabouchla dveře, až se dům otřásl. Potom se svezla na zem a už to nevydržela a začala se třást a vzlykat. Tentokrát bolest nepřestávala a poslední, co slyšela, než ztratila vědomí, byl Nebetain výkřik.