Zastihnout Kairu bylo stejně obtížné, jako domluvit si schůzku s premiérem. Strike měl mimo Anitin případ také několik jiných, které mu možná nevynesou takové peníze, ale rozhodně si nemohl dovolit přijít o klienty. Nemohl proto trávit veškerý svůj čas v divadle nebo v okolí Kaiřina bytu jen kvůli tomu, aby si s ní mohl promluvit. Byla jako nedobytná pevnost. Netušil, co dělá, když je sama, ale pokud byla v divadle, vytvořil kolem ní takřka dokonalou hradbu Pierre, který nehodlal připustit, aby jeho hvězdu cokoliv obtěžovalo. Měla se soustředit pouze na Salomé.

Strike začínal postavu Salomé nesnášet, což bylo docela nesmyslné, když se jednalo o fiktivní osobu. Jenže tohle představení mu hatilo všechny jeho plány. Novináři kolem čenichali jako psi. Vražda uvnitř baletního souboru zrovna několik týdnů před dlouho očekávanou premiérou, to byl pro noviny tahák číslo jedna. Strike se nepotřeboval vystavovat před objektivy fotoaparátů. Neprospívalo to jeho práci. Byl rád, když mediální poprask kolem jeho osoby spjaté s odhalením vraha v případu Luly Landryové utichl. Pro práci soukromého detektiva je značnou komplikací skutečnost, když vás lidé na ulici poznávají. Zdálo se však, že se Salomé to bude podobné. Anita sice nebyla kdo ví jaká celebrita, ale poprasky uvnitř samostatných uzavřených společností byly pro noviny vždycky velkým lákadlem.

Teprve toho pátečního večera se mu podařilo vyšetřit si čas na další postávání u zadního vchodu divadla. Strike usuzoval, že má Kaira pevný harmonogram, který už mu načrtla. Ze sledovačky jiného svého případu se naštěstí mohl pro tentokrát urvat dříve a znovu zaujmout místo u zadního vchodu. Noha ho po celém odpoledni, kdy pochodoval z místa na místo, nesnesitelně bolela.

„Slečno Riversová," ohlásil se ze tmy, když se dveře zadního vchodu otevřely a ven vyběhla drobná ženská postava, kterou poznal i v přítmí vedlejší uličky.

Kaira leknutím nadskočila a otočila se za zvukem. Instinktivně si svou tašku přitiskla těsně k tělu a pátrala očima v šeru. Teprve když Strike vyšel zpoza sloupku, úlevou si vydechla.

„Vyděsil jste mě," vyčetla mu, ale nijak útočně. Strike za její reakcí spatřoval nějaký nehezký zážitek z minulosti.

„Omlouvám se, to jsem neměl v úmyslu," přiznal naprosto upřímně.

„No, to se vám zrovna moc nepovedlo." Kaira se sice zasmála, ale byl to nervózní smích, při němž jí přeskočil hlas. Přešlápla na místě a sklopila pohled do země. „Od té události s Anitou jsem trochu paranoidní."

„To není nic neobvyklého," uklidňoval ji Strike. Skutečně to byla normální reakce, ale lidé z divadla se svými reakcemi natolik vymykali normálu, že to byla spíše její paranoia, co mu připadalo podezřelé. Na to, v jakém světě se pohybovala, působila až podivně lidsky.

Kaira přikývla, jako kdyby jí jeho povzbuzení skutečně pomohlo.

„Chtěl bych si s vámi o něčem promluvit," pokračoval Strike dále, „je tady něco, co byste mi měla vysvětlit."

„Co vám kdo řekl?" vypálila Kaira zostra. Obavy byly ty tam.

Strike se rozhlédl kolem sebe. Boční ulička byla špinavé a mokré místo. Nelákalo ho tady trávit víc času, než bylo nezbytně nutné.

„Neprobereme to raději jinde?"

S něčím, co se velice vzdáleně dalo považovat za souhlas, si Kaira pohodila tašku na rameni a vydala se směrem k hlavní ulici. I ve večerních hodinách bylo v centru pořád živo. Ulice kromě pouličních lamp osvětlovaly také výlohy a poutače nad obchody. Kaira se rázným krokem vydala k cíli, o kterém Strike nic nevěděl. Hodně toho ale věděl o své bolavé noze, která mu znemožňovala ji rychleji stíhat. Polohlasně zaklel, když mu podjela noha a on měl co dělat, aby se udržel ve vzpřímené poloze.

Zcela nečekaně se Kaira zastavila kus před křižovatkou, jen krátkou chvíli poté, co se Strike málem rozplácl na vlhkém chodníku. Bylo po dešti a vlhkost se mu zažírala do těla. Byl to přesně takový večer, který se pro pěší toulky vůbec nehodil, zvláště pro muže s jeho omezením. Jako by to Kaira vycítila, zastavila a počkala, až ji Strike dojde.

„Omlouvám se, zapomněla jsem, že máte problémy," kývla směrem k jeho noze a tvářila se opravdu provinile. Strike si nebyl jistý, jestli jí za to má děkovat, nebo se cítit dotčený.

„Kam máme namířeno?" zeptal se místo toho, aby nemusel rozvádět debatu o své chybějící části těla.

„Do jednoho klubu, kde budeme mít soukromí."

S pochybovačným výrazem zvedl Strike svoje husté obočí. Neuměl si představit klub, kde by měl člověk soukromí. Zdála se mu nepravděpodobná i představa Kairy v nějakém klubu.

Jeho společnice se však nečekaně usmála a vydala se dolů ulicí ke křižovatce, tentokrát už tempem, kterému Strike stačil, takže mohl jít s klidem vedle ní. I tak si ale přál, aby si už mohl sednout a odlehčit tak pahýlu, který stále bojoval s jeho váhou, přestože se pokoušel trochu shodit.

Šli mlčky. Kaira se na nic neptala, neprohlížela si ho ani ho po očku nesledovala. Takřka intuitivně přizpůsobovala tempo chůze Strikově noze a v případě potřeby uhýbala, aby mu dala prostor a nechala ho přejít po vhodnějším povrchu. Strike její chování tiše oceňoval. Zvláště to, že o tom nemuseli mluvit.

Po necelé čtvrt hodině přešli ulici a Kaira zamířila k domu, kde zapadla do vchodu, který byl příliš obyčejný na to, aby byl klubem. Strike ale dobře věděl, že zdání vždycky klame. Než vstoupil, rozhlédl se kolem, ale nezdálo se, že by si jich kolemjdoucí všímali. Když nenašel nic podezřelého, zavřel za sebou dveře. Kaira ho vedla dál do domu, kde k jeho nelibosti začala scházet po schodech někam dolů. Pro Strika to byla po celém dni na nohou mimořádná překážka a překonal ji jen s největšími obtížemi. Kaira čekala pod schody a nijak jeho počínání nekomentovala. Teprve když se k ní připojil, odhrnula závěs a otevřela skryté těžké dveře.

Jakmile se mezi dveřmi a rámem objevila tenká škvírka, pronikl k nim dunivý zvuk basů a pištění elektrické kytary. Když byli uvnitř, Strika zaplavil nepříjemný pocit poznání. To místo mu připomínalo kluby, po kterých se jeho matka tahala, když byl ještě malý kluk. Byl to přesně ten typ devadesátkového klubu, kde se člověk může zkouřit do němoty a v tmavých rozích si od dobře známého týpka koupí přesně to, co potřebuje, aby si to mohl v nějakém zapadlém boxu okamžitě píchnout. Neonová světla všude kolem ho bodala do očí. Mžoural na Kaiřina záda a snažil se v ní nevidět Ledu. Na takovém místě by čekal svou matku, ne primabalerínu a hvězdu londýnského baletu.

„Co je tohle za místo?"

Musel zvednout hlas, aby ho bylo přes hudbu slyšet. Zapadl do vzdáleného boxu, kde se usadila Kaira. Od dveří a baru tady na ně skoro nebylo vidět. Klub nebyl nijak zvlášť narvaný, spíše to vypadalo, že tady ještě zůstaly trosky z včerejšího večera.

„Tady chodí po představení slavit ti největší zhýralci," pokrčila Kaira bez zájmu rameny.

„Vy taky?" Strike pozvedl obočí. Pořád se v duchu modlil, aby ta žena nebyla jako jeho matka.

„Když jsem přijela do Londýna, měla jsem své temné období," odpověděla, jako by o nic nešlo, „ale to už je minulost. On balet není jen o krásných nadýchaných sukních a éterických baletkách na jevišti. Divil byste se, jaký hnus můžete pod povrchem najít."

Strike se pořád bránil představě křehké Kairy, která se svalí do nějakého ze zdejších boxů a nedejbože si něco píchne. Jako kdyby mu Kaira četla z jeho výrazu ty nejhorší obavy, s mdlým smíchem nad tím mávla rukou.

„V ničem jsem nejela. Jen jsem ještě nebyla dost průbojná na to, abych si prosadila vlastní ne. To přišlo až časem. Tenhle svět vás buď zničí, nebo se mu přizpůsobíte. Já si tehdy raději vybrala to druhé."

„Kairo, tebe jsem už dlouho neviděl!"

U stolu se zjevil chlápek v bílém tričku a otrhaných džínách. Mohl to být kdokoliv, ale Strike podle bločku v jeho ruce usuzoval, že si nejspíš budou moci objednat.

„Dřu teď na zkouškách, Deane. Ale možná se tu po premiéře objevíme všichni," usmála se na něj Kaira a zahleděla se zase na Strika. „Když máme opravdu vydařené vystoupení, chodíme potom slavit sem."

„No jo, ti se teda umí bavit," přitakal Dean a zdálo se, že je to to nejvtipnější, co zatím řekl. Strike nepochyboval, že tenhle maník v něčem určitě jel. „Tak co to bude, panstvo?"

„Pro mě M&M a tady pro..."

„Pivo," poručil si Strike a doufal, že v něm nebude přimíchaná žádná zvláštní pozornost podniku.

Dean sklapl bloček, do kterého si nic nezapsal, a odporoučel se k baru. Strike si nebyl jistý, jestli se mu to jen zdálo, ale přišlo mu, že se hudba trochu ztišila a on nebude nucen celou nadcházející konverzaci vyřvávat.

„Baletku bych na takovém místě nečekal," poznamenal, když osaměli.

Kaira si z krku stáhla tenký šál a spolu s vestou ho odložila vedle sebe na svou tašku. Strike si svůj kabát ponechal.

„Myslím, že v každém odvětví se najdou zhýralí umělci a bohémové," odvětila a zašmátrala nohou pod stolem. Ke Strikovu překvapení zpod něj vysunula nízký taburet omotaný hromadou barevných střapců. „Na vaši nohu," vysvětlila.

Strike chvíli přemítal, jestli se mu ta žena jenom nezdá. Nebyl si ani jistý, jestli by poděkování nebrala čirou náhodou jako urážku. Proto jen kývl na srozuměnou, ale bolavou nohu si nepodložil, přestože po tom bezvýhradně toužil.

Když jim Dean donesl pití, zanořila se Kaira zády do měkkého polstrování boxu a zabodla do Strika svoje hnědé oči.

„Co jste se mnou chtěl probrat?"

Než odpověděl, upil Strike ze své sklenice. Nebyl to sice jeho oblíbený Doom Bar, ale pivo bylo příjemně vychlazené. Na důkaz toho, že stále vyšetřuje, vytáhl svůj zápisník a spolu s propiskou ho hodil na stůl.

Nakonec se rozhodl jít na to bez různých vytáček. „Vaši hádku s Anitou toho dne, kdy zemřela."

S Kairou to nijak zvlášť nehnulo, pouze chvíli kroužila tenkým brčkem ve své skleničce. Trochu našpulila rty a přivřela oči. Chtě nechtě si Strike vzpomenul, jak podobnou grimasu udělala Camila. Nebylo to pěkné, ale u Kairy se nemohl ubránit dojmu, že jí to naopak lichotí. Neměla tak nepřirozeně plné rty jako Camila. Na rozdíl od její kolegyně, Kaira měla rty krásně vykrojené, skoro červené i bez rtěnky a Strike se neubránil pozornému sledování špičky jazyka, když si ze rtů olízla kapičku drinku. V ten moment potřeboval Strike na vzduch.

„Každý se někdy hádá," odpověděla konečně, „divné je možná jen to, když vás u toho někdo špehuje. Kdo vám to řekl?"

„Camila." Strike se musel napít. Potřeboval obrátit svou mysl zpátky k případu, aby mohl zase jasně uvažovat.

„Kdo jiný," povzdechla si Kaira, „vlastně se divím, že vám to neřekla dřív, pokud to věděla."

„Já se spíš divím, že jste mi to neřekla sama," kontroval Strike obratem. Vysloužil si tím její zlostný pohled.

„Ta hádka neměla s její smrtí nic společného," ohradila se. „Jen jsem nechtěla, aby se stýkala s-„ zarazila se a provinile sklopila pohled.

„S?" vybídl ji Strike. Konečně se k něčemu dopracovali.

Kaira si promnula čelo a opřela si paže o stůl. Chvíli zírala na plátek limetky, který kroužil na hladině ve sklenici.

„Začala si s Eduardem. Říkala jsem jí, že je to blbý nápad a měla by to co nejdřív ukončit. Řekla, že to udělá, ale toho dne jsem ji s ním viděla a došlo mi, že to stále trvá. Proto jsme se pohádaly. Chtěla jsem ji prostě jenom chránit."

Vzhlédla ke Strikovi a v očích se jí leskly slzy. Zdálo se, že všechny její emoce jsou upřímné, zatím to nejryzejší, co Strike viděl. Ten už si mezitím stačil otevřít svůj blok a zaznamenat do něj jedno zásadní jméno.

„Eduardo Martín?" přeptal se Strike, protože s tímhle tanečníkem už mluvil. A dobrý dojem z něj taky neměl.

„Ano," přikývla. „Zkouší to na každou, pokud uzná, že je dost hezká. Ne že by toužil po nějakém hlubokém vztahu, spíš má jen rád sex a chce mít ty nejlepší zářezy na pažbě."

Strike pocítil nenadálé píchnutí v hrudi. Dalo by se říct, že Eduardo mohl být ženami považovaný za oslňující typ. On by ho už za těch pár krátkých setkání s klidem označil za notorického děvkaře. Jestli to ale Eduardo zkoušel skoro na každou, stala jeho cílem i Kaira? Strika z takové představy znovu píchlo v hrudi.

„A vy jste s ním něco měla?" Stálo ho velké přemáhání, aby se na to zeptal, a hořkou pachuť v ústech spláchl dalším lokem piva.

„Nejsem na to pyšná." Strikovy obavy se potvrdily, ale viděl na ní, že ji ta vzpomínka opravdu trápí. „Kdybych tehdy věděla to, co jsem zjistila potom, určitě bych s ním nešla. Ale byla jsem pořád ještě hodně naivní a jemu nedělalo problém mě okouzlit, i když jsem věděla, jaký je to prevít. No a i když jsem mu potom jasně řekla, že to byla chyba a nebude se to už opakovat, uháněl mě dál. Vlastně to byl jeden z těch impulsů, co mě přiměly se sebrat a být jiná, než se ode mě jako od baletky tak nějak čekalo. Jenže on se odmítal vzdát toho snu, že se bude všude chvástat tím, jak si užívá s primabalerínou. Trvalo mu dlouho, než to konečně pochopil. Na truc pak začal spát s Camilou a trvá to dodnes. Ona to asi vidí jako úspěch, když spí s naším nejlepším tanečníkem, ale co, oba jsou stejní. Já ale moc dobře vím, jaký Eduardo je, proto jsem nechtěla, aby se s ním mimo práci Anita stýkala. Nedopadlo by to dobře."

Kaira svou upřímnou zpovědí potvrzovala Strikovy dojmy z Eduarda Martína. Zapsal si pár poznámek, ale nejdůležitější byla ta poslední. Vedle jeho jména si poznačil všeříkající shrnutí.

Debil.

Už trochu uklidněný mohl dál pokračovat ve vyptávání.

„Padlo v té hádce něco významného? Že si třeba Anita ublíží?"

Kaiře zaskočilo a musela si odkašlat do ubrousku. Vodka z drinku ji začala štípat v nose.

„Přece to byla...pardon...přece to byla vražda, ne?" Pořádně si odkašlala a otřela si slzy, které jí vhrkly do očí.

Strike si spěšně vybavil detaily z místa činu. „Zemřela po ráně tupým předmětem do hlavy, ano. Jen jsem se zeptal. Mohlo se třeba stát, že by s tím konfrontovala Eduarda a ten jí mohl v afektu ublížit."

„To bych byla spíše mrtvá já, ne?"

Tak přímočarý poznatek vyvedl Strika na moment z míry. Ano, při takovém sledu událostí by byla obětí spíše Kaira. Pokud by se Eduardo dověděl, že se mu snaží odloudit jeho další kořist, mohl v záchvatu vzteku ublížit, ale spíše původci takových problémů, což byla Kaira, ne Anita. Ovšem Anita se také mohla stát jeho obětí, kdyby mu řekla, že to s ním chce ukončit. Což by ovšem znamenalo...

„Kairo," začal Strike a trochu se k ní naklonil, protože tohle bylo opravdu naléhavé, „myslíte si, že by byl Eduardo schopný někomu ublížit? Že by s ním třeba Anita mluvila, chtěla to s ním skončit, on se naštval a zabil by ji?"

Takový scénář Kairu nenapadl ani v té nejhorší noční můře. S očima doširoka vytřeštěnýma civěla na Strika, kousala si ret a zpod stolu se ozývalo škrábání jejích nehtů. Strike opět pocítil tu zvláštní touhu ochránit ji, nyní umocněnou tím, že by jí skutečně mohlo hrozit nějaké nebezpečí.

Jeho naději však Kaira pohřbila rázným zavrtěním hlavou.

„Ne, to si nemyslím. On sice Eduardo vážně umí být hrozný prasák, ale je to ten pes co štěká, ale nekouše. Strašně se vychloubá, hraje si na velkého borce, ale přitom? Skutek utek. Vsadila bych se, že by klidně vyhrožoval i vám, kdyby na to přišlo, ale že by vám něco udělal? To ne. Než aby šel do nějaké přímé konfrontace, raději se stáhne, ale okecá to tak, aby z toho vyšel jako vítěz. To je jeho styl. Nemá koule na to, aby někoho zabil."

Strikovi se na jednu stranu ulevilo, ale moc dobře věděl, že se nesmí nechat uchlácholit. Pořád je to možná verze celého zločinu a musí ji prošetřit. To znamená, že si bude s Eduardem muset znovu promluvit. Ani on mu totiž neřekl o poměru s obětí. A to byla zásadní chyba. Tentokrát si na něj ale opravdu došlápne.

„Vy jste ji měla opravdu ráda, že ano?"

Ztrápený pohled, který mu Kaira věnovala, ho opět zasáhl.

„Měla," škytla. „Jsem jedináček, a když se dostala až k nám, přišlo mi, že je to taková moje spřízněná duše, sestra, kterou jsem neměla. Nebo nejlepší kmoška, kterou jsem taky nikdy neměla. Je to moje vina, co se jí stalo."

Strike nakrčil obočí. „Proč myslíte?"

„Protože jsem se o ni měla starat!" vyhrkla zprudka. „Pomáhala jsem jí se vším, zůstala se mnou občas i po zkouškách a učila se ode mě. Bránila jsem ji i před Eduardem. Starala jsem se o ni a ona skončila s rozbitou hlavou v zákulisí!"

Na Kaiře se začínaly podepisovat účinky alkoholu. Strike od ní odsunul její sklenici a přičichl k ní. Netušil sice, co je drink M&M, ale když ucítil ostrý závan vodky, bylo mu to jasné. V kombinaci s náročným tréninkem, po kterém určitě nic nejedla, byl účinek vodky neodvratitelný.

Přestože by neměl, natáhl se po její ruce a stiskl ji. V jeho široké ruce působila ta její křehce a zranitelně.

„Není to vaše vina, Kairo. Ať už to udělal kdokoliv, nemohla jste tomu zabránit. Tohle neovlivní nikdo z nás."

Kaira si ho prohlížela skelným pohledem. Cítila pohyb jeho palce na své ruce, jak ji konejší. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby ji objal. Mohla by se u něj schovat před tím světem, ve kterém žila? Nebo byla tak jako tak odsouzena k neodvratné záhubě?

„Stejně si to budu do konce života vyčítat," zamručela a pokusila se na něj zaostřit. Mžourala do neonového osvětlení a začínalo se jí dělat špatně.

Strike ji pustil, zaplatil a pomohl jí na nohy. Jeho vlastní umělá protéza intenzivně protestovala proti novému náporu, který se přidal ke Strikově váze, když Kairu podepřel. Vzal její věci a vydali se k východu. Schody, které se skrývaly za závěsem, Strike v duchu proklínal. Moc dobře věděl, že je čeká náročný výstup. Nakonec se mu však podařilo naložit Kairu do taxíku a zaplatit za ni. Dokonce se nechal přesvědčit, aby nejezdil s ní, že to zvládne. Nebyl si příliš jistý, ale sám sebe musel pokárat, že tohle se nehodí. Nemohl ji dovést až do bytu a uložit do postele, to byla hranice, kterou nesměl překročit. Raději zaúkoloval řidiče, aby jí v případě potřeby pomohl, přičemž mu nezapomněl pohrozit zákony a svými schopnostmi, kdyby snad na ni chtěl něco zkusit.

Když taxík odjel, vydal se Strike směrem k Denmark Street. I přes bolest v noze se mu šlo lehce a zhluboka do sebe nasával štiplavý noční vzduch. Zpětně se probíral jejich rozhovorem a plánoval si další schůzku s Eduardem Martínem.